Džungle 2- Pesimisti, optimisti a dentisti

2. března 2010 v 13:46 | Lady-Shadow |  Cyklusy
"Tak to má být." Kývl hlavou a posadil se, ocas si obtočil jako správná kočka kolem předních nohou a upřel pohled kamsi za mě, zbytek jeho party se postupně vytratil nazpět do lesa a já slyšel, jak se jejich kroky rychle vzdalují. Teď už jsem z toho byl úplně mimo. To mě nechce zabít? Nebo se chce koukat, jak tu umřu hladem a žízní… i když žízní asi ne při okolní vlhkosti.
Opatrně jsem se posadil a nespouštěl z něj pohled, i když mě očividně ignoroval. Oklepal jsem ze sebe nejhorší bláto a pak jsem si nervózně promnul ruce.

"Ehm a ty- vy víte, kdo jsem byl?" Nadhodil jsem po chvíli, když mi přišlo ticho už k nesnesení.
Upřel na mě pohled medových očí a skoro bych i řekl, že se pobaveně usmál.
"Ano."
"A řeknete mi to?"
"Ne."
"Aha, proč?"
"Nepotřebuješ to vědět."
"Ale já bych docela rád…"
"Nepotřebuješ to vědět!"
Trošku přiostřil tón a já jsem radši zařadil zpátečku. Tak tohle bude dlouhá noc. Napadlo mě mrzutě a pak mě začalo zajímat vlastní tělo. Vždyť já vlastně ani nevěděl, jak vypadám.
Tak nejdřív jsem před sebe natáhl nohy a přejel je kritickým okem. Dlouhé, moc šlachovitě- cvičit. Udělal jsem si nevědomou poznámku a natáhl jsem před sebe ruce. Štíhlé prsty, dlouhé a tenké kosti, veškerá pohyblivá síla převážně na šlachách, zase.
Odfrknul jsem si a podíval se na břicho. Teda co já jsem s tím tělem musel dělat, takové tuhé to bylo, tedy to břicho, když jsem do něj strčil prstem. Ještě chvíli jsem do něj zaujatě bušil, než jsem uslyšel Jeho smích. Vyvěral hluboko v hrudi a tryskal na povrch ve velkých přívalech hrubého hrdelního smíchu. Ošklivě jsem se na něj podíval, otočil se k němu zády a pokračoval v inventuře.
Hrudník no, udělal pro mě velkou službu při běhu, ale i tak by to chtělo osvalit, tvář jsem si prohmatal jen zběžně a pak jsem si natočil na prst pramen zablácených vlasů, když jsem z nich vymnul tu nejhorší špínu, uviděl jsem černou barvu, svou pravou barvu. No aspoň něco zajímavého. Pak jsem se zarazil. Stočil jsem pohled dolů. Za mnou měl tygr další nekontrolovatelný výbuch smíchu tolik se k němu nehodící.
Opatrně jsem zvedl lem kalhot a nakoukl. No mohlo to být horší…řekl jsem si optimisticky.
Raději jsem lem hned pustil a otočil se na zemi nazpět k tygrovi.
Ten měl tlapu před čenich a nepřestával se smát.
"No co no, aspoň prohlídnout jsem se musel." Zavrčel jsem a tygr začal pomalu nabírat svůj vážný výraz.
Já jsem seděl na zemi, nohy do turka, ruce zkřížené na prsou a sledoval jsem ho ostražitým pohledem.
"Aspoň své jméno byste mi mohl říct." Nadhodil jsem po chvíli a čekal na reakci.
" Říkají mi Caelius, říkej mi tak i ty." Řekl už zase vyrovnaně.
"A já? Aspoň to byste mi mohl říct."
"Jmenuješ se Ares."

"Ještě otázku, kdo mě křtil?"
"Já."
"Och, ale…počkat." Zaraženě jsem se na něj podíval. On mi pohled klidně oplácel. "Evidentně mě znáš dost dlouho." Lepší větu jsem ze sebe nedostal. Jenom pokýval hlavou.
"A to mi ani neřekneš, co jsem vlastně zač, třeba ne minulost když je to tak strašně tajný," zašklebil jsem se," ale aspoň kdo jsem, co jsem, proč se tu bavím s dvoumetrovým tygrem, co vlastně dělám v tomhle zeleném pekle, to bys mi říct mohl."
Rozhořčeně jsem se postavil, až to mlasklo jak mě slizké bahno, ve kterém jsem předtím byl, nechtělo pustit.
Ledabyle obnažil zuby a lehce mi tu připomněl kdo je tu silnější. Já ale neustoupil, proto nakonec odpověděl. "Jsi stejný jako já, jsi měnič. Můžeš střídat podoby, zvířecí a zase lidskou. To je ostatně i důvod proč trčíme tady, jak říkáš v zeleném pekle, čekám, až se proměníš."
"A jak to mám udělat?" Zeptal jsem se stále ještě naštvaně.
"Prostě zavři oči," poctivě jsem to udělal," v mysli si představ kolem sebe mlhu," to už má mysl tonula v mlžném oparu," a pak si představ šelmu která je ti nejsympatičtější a jak se ti najednou prodlužují kosti a všechny orgány a svaly se zvětšují a přeskupují," tohle už bolelo," a jak se v tu šelmu proměňuješ. Ve finále už rozevři mlhu a představ si jak ty, jako šelma jdeš ven," taky jsem to udělal," dobře a teď zase otevři oči." Nabádal mě Caelius.
Něco se změnilo. Měl jsem čtyři nohy, díval jsem se ve stejné výšce Caeliovi do očí a připadal jsi mnohem…aerodynamičtěji.
Měl jsem černou srst, dlouhý ocas a drápy jako z ocele. Hned mi bylo před Cealiem lépe, i když jsem stále věděl, že nemám šanci, ani v nové podobě.
Byl jsem černá puma. A cítil jsem se až zvrhle dobře. Caelius mě počastoval zkoumavým pohledem a pak spokojeně zavrčel. Pak se zvedl, kývl na mě, abych ho následoval a vydal se do džungle.
Chvíli jsem měl problém vychytat sled všech čtyř nohou, a když jsem to zvládl, musel jsem Caelia dohánět, protože odhodlaně rázoval zeleninou všude okolo.
 


Komentáře

1 Ténèbres Ténèbres | 9. března 2010 v 16:14 | Reagovat

Opravdu vydařené dílko, jen se omlouvám, že jsem si ho přečetla až teď.

2 Elen Elen | 8. července 2010 v 17:51 | Reagovat

Moc pěkné. Zajímalo by mě co bude dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama