Leden 2010

Život je ve své podstatě běh na smrt

4. ledna 2010 v 14:37 | Lady-Shadow |  Cyklusy
Džungle…
Vlhká, zelená a všude nesnesitelně lepkavá a mokrá. Rytmické bušení tlap do země. Pohledy za příkrovem listů.
Hra stínů…strach. Kde to jsem? Kdo jsem? Běžím o život. Proč musím utíkat? Kdo jsou oni, kdo jsem já? Nepamatuji se.
Všude kolem jsem cítil spoustu pachů a vjemů, když jsem prosvištěl kolem rozložitého a trnitého keře ovanula mě silná, omamná a vanilce podobná vůně až jsem málem ztratil rovnováhu a padl vstříc hlíně, která byla podstatně vlhčí než okolní vzduch který mi i tak připadal zamořený vodou jako… jako… já nevím, nepamatuji se.
Ale bylo to jedno, praskla za mnou větvička, neurony se blesku rychle pohnuly a nadledvinky začaly pumpovat mými žilami další dávku adrenalinu. Vyrazil jsem jako splašené zvíře porostem a popadl mě z čista jasna ponížený vztek. Věděl jsem, že si jen hrají…na honěnou. Jenže v téhle hře si všichni nakonec nepoplácáme po zádech a neřekneme si, kdo bude mít další babu. Tady si poplácáme po zádech a vzápětí si zakroutíme krkem. A já jsem věděl, že neuteču. Neznal jsem terén, neviděl jsem pořádně přes listí na cestu, neměl jsem žádnou zbraň a já sakra ani netušil, kdo jsem.
Byl bych plakal vzteky, kdybych nezakopl a několik kroků vyrovnával, než mi to ujelo nadobro a já sebou nehodil do blátivé louže.
Tak takhle by to mládeži teda nešlo. Znovu jsem se sebral, z pietních důvodů se pokusil odstranit si z tváře hlínu a znovu jsem se rozeběhl.
Ať už jsem byl kdokoliv, ať už jsem v tomhle proklatém lese dělal cokoliv, nebyl jsem srab. A tak jsem nohy přeřadil na vyšší rychlost a znovu zabral ze všech sil.
Za mnou se lesem rozlehl pochvalný řev. Tak se dívejte borci, já vám to natřu, možná naposledy, ale natřu.
Trvalo mi tak pět, šest minut než plíce začaly alarmovat správní orgány a než začaly i ostatní tělesná ústrojí žádat oddech. Někteří lidé prostě nejsou na přespolní běhy.
Ale přesto jsem běžel dál, snažil jsem se dýchat, sice mělce, rychle a trošku dušně, ale dýchat. Nohám jsem řekl, že to ještě holt musí chvilku vydržet a na zbytek orgánů už jsem radši neplýtval energií.
A všude kolem mě byla odporně zelená a vlhká džungle. Ze stromů na mě sem tam zakřičel, zaštěbetal, zasyčel, anebo prostě zíral nějaký z jejích obyvatel, ale z nějakého důvodu mi nikdo z nich nebránil v mém nepromyšleném a bezhlavém útěku.
To bylo od nich skutečně milé, já měl totiž tou dobou dost svých problémů. A taky mi docházela jedna podstatná věc, totiž, že mé milé následovníky začíná hra unavovat a zrychlují.
Zřetelně jsem slyšel jejich oddechování, jako kdyby mi funěli rovnou do zad, dopady jejich nohou do země, jejich občasné bojové zařičení, u kterého jsem většinou začal počítat vteřiny, než přiletí nějaká kulka či šíp.
Ale asi si mě chtěli podat osobně a tak jsem se jen snažil držet tempo a s pocitem beránka před porážkou jsem čekal, až zrychlí na maximum a až si pro mě přijdou. Zvláštní na tom bylo, že jsem neměl "strach" jak bychom tomu pocitu asi říkali, ale spíš mě převládla bezmoc. No zkuste si běžet lesem a za sebou poslouchat štěkot dejme tomu loveckých psů, které někdo vycvičil, aby vás dostali. Věřte mi, nepotěšilo by vás to, mě to taky netěšilo. A ještě víc mě netěšilo, i když v té chvíli by spíš sedělo, že mě to spíš sralo, že už se chvíle tnutí sekery nad heboučce vlněným krkem blížila přímo katastrofickou rychlostí a já jsem už neměl sílu ani na trošku rychlejší klus.
Začal jsem klít a to dost sprostě. Asi se mi ten adrenalin trošku nahromadil a bylo třeba ho vybít ústně. A oni byli tady. Okolo mě. Všichni.
Viděl jsem jejich oči, nemrkali, oni zírali. A byli zklamaní, protože jsem nejspíš vypadal, že nebudu klást odpor. A já jsem ani nemohl, připadal jsem si jako vyšťavený citron. Jeho kyselost vás sice paralyzuje na malou chvilku, ale pak si zvyknete a to žluté, kulaté nic přestane být zajímavé.
Popravdě jsem je docela chápal, z jejich hlediska už se mnou skutečně nemohla být žádná zábava a v povznesené náladě, to mohu říct upřímně, zřejmě nebyl nikdo z přítomných a obzvlášť já.
"No nazdar…" Prohlásil jsem jen tak neurčitě. Oni mlčeli a zírali.
Uběhla minuta…dvě…tři.
A oni pořád jen zírali zpoza listoví a na něco čekali. Na co, jsem se ptal dalších šest minut. Pak mi to začalo být šumák. A nakonec jsem chytil křeč do nohou a sekl sebou na zem.
Díval jsem se nahoru, poměrně klidně na to, že jsem byl obklíčený a ani proti jednomu z nich jsem neměl sebemenší šanci. Nade mnou bylo pokračování toho zeleného pekla, kterým jsem předtím běžel. Samé listy, kapající voda, sem tam liána, ne tohle byl had, jakási malinká opička co vypadala ve své roztomilosti, blahosklonnosti a naprosté ignoraci k zevnímu nebezpečí krásná jako malý Buddha, a potom tam nahoře, záblesk nádherně modré.
Nebe, krásné a blankytně modré nebe. Ten malý štrampflíček modroty mě uklidnil ještě víc. Je to pobouřilo, zřetelně jsem slyšel nespokojeně vrčení a šustění listů jako se neklidně vrtěli. Ach, potvůrky, tohle bude asi těžké skousnout co? Hnát se přes tři kiláky sublimovaný vody a zelenýho hnusu jen abych vám tu takhle odpad. No jo to je život, game over, přátelé.
Skoro jsem se tam začal smát. Šíleně bezmocně, navztekaně a sarkasticky smát. Ach, to je mi líto, že jsem vás nepobavil, fakt, že jo. Ironie, království ne za koně, ale za ironii.
Kůň by teď asi stejně k ničemu nebyl, ani bych se na něj neposadil. Neměl bych dost sil.
Mezi Nimi to zašumělo. Asi přišla jimi očekávaná chvíle. Aleluja.
Uslyšel jsem zasténat dřevo a vzápětí jeho prasknutí, nejspíš pod silným úderem. Takže zastrašování? Sorry kámo, nemám sílu. Ale potom co můj nový společník vyšel na světlo, zjistil jsem, že to zastrašování nebylo. On to nepotřeboval. On nemusel zastrašovat, protože při pohledu na něj se lidé zastrašovali prakticky sami.
Na prostranství kde jsem ležel se jako první mezi kmeny a kapradím vynořila pruhovaná a smetanově bílá a kávově černá hlava. Potom se objevily dvě tlapy, vysoké a silné jako sloupy na verandě a za nimi mohutné, osvalené a přesto mimozemsky elegantní tělo, potom následovaly zadní tlapy, sílou a tloušťkou srovnatelné s předními a nakonec dlouhý a přesně, decentně pruhovaný ocas.
Býval bych si na první pohled myslel, že jsem se (v džungli) setkal s dvoumetrovým, dost přerostlým bílým tygrem.
V tom, že to nebyla jen hříčka přírody, mě usvědčil fakt, že mu z kůže jasně vystupovaly obratle, ne pod kůží a vazivem, svalstvem, ne, kosti prostě vypadaly, že v těle rostly vně a ne uvnitř jak bych si myslel podle svých chabých znalostí zvířecí anatomie.
Odhalené obratle pokračovaly, až na ocas, kde na konci tvořily jakýsi ostrý, kostěný hrot, trošku jako u škorpiona. První co mě napadlo, že v případném souboji (který bych stejně nejspíš prohrál) by byl první nápad útočníka zaútočit na odhalenou a nechráněnou míchu.
Ovšem sebejistý a klidný výraz šelmy i jejího velmi ostrého ocasu mi řekl, že dostat se k míše či jiné části těla by bylo bez přání majitele zhola nemožné a bylo-li by to poslední přání nepřítele, pravděpodobně by to byl pouze hrot ocasního ostří.
A když se na mě zadívalo oko, veliké jako půlka mého obličeje, bylo mi jasné, že to co se stane v příštích minutách, mi rozhodně příjemné nebude. Ne, že by se bílý přítel tvářil nějak zlověstně, to ne. On tam prostě seděl a zíral na mě, stejně jako jeho smečka všude okolo. Medově zbarvené oko si mě chvíli prohlíželo, černá zornička se stahovala a rozšiřovala, jak si prohlížel moje různé části a pak se otočil k lesu. Nevydal žádný zvuk, krom otočení hlavy se ani nepohnul.
Z lesa se najednou začali nořit stíny. Unavené oči mi je nejdřív servírovali jako šedé neuskupené chuchvalce hmoty, ale když vyšly na dostatečné denní, i když přitlumené, světlo, uviděl jsem, že to jsou, sice menší, ale o nic méně nebezpečné potvůrky než byl On.
Musím se přiznat, že jsem vzniklou situaci vůbec nechápal. V mém soukromém scénáři se měli moje různé části trávit v žaludcích rozličných pronásledovatelů a rozhodně jsem tu neměl ležet celý a ještě relativně živý a s trochou nadsázky i bez úhony.
Nečekal jsem ovšem vysvětlení a připravoval jsem se, celkem poctivě, na poslední soud, pokud přeci jenom dojde na realizace mého poněkud iritujícího scénáře.
Bílý tygr se po chvíli zvednul a přešel ke mně. Postavil se tak, že jsem byl v podstatě přesně pod jeho tělem. Hlavu jsem měl mezi jeho tlapami s drápy, které přitáhly mou zmučenou pozornost okamžitě, jakmile se ocitli dobrých dvacet centimetrů od mé tváře. A pořád se na mě díval. Měl hypnotizující a prazvláštně smířlivý pohled.
Lhal bych, kdybych řekl, že mě překvapilo, když jsem uslyšel jeho hlas. Nebyl normální, nikdo vám v encyklopedii neukáže tygra s třetinou páteře venku a kohoutkem ve výši skoro dvou metrů a jeho oči byly až příliš…osobní, s trochou nadsázky "lidské", nemohly patřit nějakému "normálnímu" zvířeti.
"Víš, proč jsi tady?" Zeptal se, měl příjemný, hluboký a hodně chraplavý hlas. Jako kdyby ho dlouho nepoužíval, anebo to přehnal při kloktání jódu. Tipoval jsem spíš první možnost.
"Nemám páru." Pokusil jsem se o uvolněný konverzační tón, nepovedlo se.
Tygr zvedl rádoby nepřítomný pohled ke svým společníkům, kteří mu to opláceli stejně nepřítomně snad jen křečovitěji. Pak znovu stočil svůj obrovský zrak ke mně.
"Co přesně si pamatuješ?" Otázal se, a kdybych nevěděl, že je to tygr asi bych si ho představil jak pána co mi nad kafem vysvětluje s advokátskou kabelou vedle židle v čem přesně je můj problém a proč mě vlastně obvinili z vraždy. Stejně mírumilovně, klidně a hlavně nezaujatě.

"Nic. Jen tuhle džungli a tyhle experty…" Kývl jsem hlavou směrem ke skupině. Kdosi v zadu tlumeně zavrčel. Zřejmě se nepovažoval za tak přízemního, aby ho má zcela nevinná poznámka nepolechtala na egu. Tygr jen na chvíli vrhl pohled na své společníky a pak ho znovu sklonil ke mně.
"Co všechno jsi po cestě slyšel, vnímal, cítil, řekni mi o všem." Požádal mě zdvořile.
"No hlavně je, slyšel jsem, jak běží, jejich dech…pak nějakej keř co byl cítit po vanilce a," znovu kdosi zavrčel, zřejmě se mu nelíbilo srovnávání téhle "úderné" skupiny s keřem vonícím po vanilce," pak… no pak jsem soustředil už jen na ně a hlavně na to aby mi neodešly plíce."
Spolu s energií se mi začal vracet sarkasmus, tygr si ho naštěstí nevšímal a tentokrát zavrčel na někoho ve smečce, kam jsem ze svého místa mezi jeho nohama neviděl.
Pak, stále s hlavou otočenou ke svým společníkům, stočil zrak ke mně. Tak a teď mě určitě zakousne. Pomyslel jsem si a začal si v hlavě opakovat všechny modlitbičky, co jsem kdy měl tu čest spoznat.
"Skutečně nic? Ani jméno si nevybavíš?" Zeptal se a poprvé jsem na něm uviděl skutečný zájem.
Jméno? Poslední nad čím jsem uvažoval, bylo jméno. Člověka tvoří osobnost, vzpomínky, pocity, u některých společností i schopnosti a jméno je věc tak v běžném životě nepodstatná, že mě skutečně překvapilo, že se zeptal zrovna na tohle. Pro mě to bylo vždycky něco, co sloužilo k tomu, aby na mě někdo na ulici nemusel volat jen "hej ty!". Uvědomil jsem si, že tohle uvědomění byla jedna ze zasutých vzpomínek. Dík to jste mi tam nahoře fakt pomohli.
"Ne, jméno si skutečně nevybavím." Odvětil jsem, stále zabrán do úvah nad ním.