KWS-Tak odteď, žádný ženský, jasný kluci?

26. listopadu 2009 v 15:25 | Lady-Shadow |  Cyklusy
"Víš, jak vlastně funguje gilotina?"Zeptal jsem se jako vždycky s úsměvem a naprosto ledovým klidem. Přede mnou stála moje oběť. V ruce držela příruční revolver značky, na kterou jsem neviděl. Popravdě mě to ani nezajímalo. Ta tupá hlava si ani nevšimla, že není nabitý. "P-proč teď začínáš mluvit o gilotině?"Zaknikla a namířila mi na prsa. Vrhl jsem k ní zářivý úsměv a složil si ve zdánlivě ležérním gestu ruce za zády. "Funguje tak že se pustí provaz, který drž čepel na místě, a ona letí a letí a letí…" Ztlumil jsem hlas do tichého šepotu. " A pak šmik fik, a hlava upadne…" Ozval se tupý náraz a já dokončil svojí práci. Podíval jsem se za hlavou, která se zakutálela pod stůl. "Doslova."

Klidně jsem si vytáhl z kapsy černého kabátu kapesník a otřel do něj krev na rozkládacím meči. Pak jsem ho vrátil na původní místo, stejně tak zbraň. "Nashledanou madam." Rozloučil jsem se a oknem v prvním patře hladce a nezpozorován jsem se dostal ven. Fajn, prácička Velká Ohrada hotová. Teď bych si mohl dát, chvíli oraz, zajít si na večeři nebo tak…Otočil jsem se, za mnou na protest začala krev prosakovat nekvalitním zdivem. Zkroutil jsem tvář. Dám si kafe.
Spokojeně jsem si srovnal džíny, zhluboka se nadechl a vydal se na klidnou procházku ke Galerii. Přeci jenom měl bych zmizet dřív, než se tu objeví poldové. Netrvalo to dlouho a už jsem šel po parkovišti k velké skleněné budově Galerie Butovice. Prakticky nic zajímavého tam nebylo, ale ta kavárna mě podivně uklidňovala. Snad to byla ta modrá anebo ten život v akváriích…Nevím. Je to tak trochu paradox že? Uklidňuje mě život a zasévám smrt. Zvláštní.
Když jsem vešel, všiml jsem si jak v rohu, na polstrované rohové sedačce sedí ta holka z minula a s ní ten maník se kterým tu předtím byla. Byli tak nenápadní, až byli nápadní. Každému laikovi zabijákovi bylo téměř okamžitě jasné, že probírají něco důležitého pod zástěrkou obyčejného popíjení kafe. Pro sebe jsem se usmál a nepřirozeně zelenýma očima jsem přeletěl zbytek lokálu. Všude téměř plno, tím větší důvod si sednout blíž a děvenku trošičku poškádlit.
Naschvál jsem si sedl k vedlejšímu stolu a normálně jako každý jiný člověk jsem si objednal kafe. Ani jsem se tam nepodíval, ale sluch mi pracoval naplno, sice jsem zaslechl každé druhé slovo rozhovoru, ale porozuměl jsem, že se baví o cíli práce, o cíli vraždy. Takže jsem se přece nepletl, ta holka je vrah. He, odkdy takové organizace berou do řad takové ufintěné kočičky? Prolétlo mi hlavou a pomalu jsem si usrkl kávy. Možná to nedělá jen ta modrá a rybičky ale taky to že tu dělají báječný kafe. Tomu chlápkovi to ujelo a promluvil moc nahlas, takže když se znovu ztišili, mluvili tak rozrušeně, že jsem je slyšel, jako kdyby mluvili vedle mě. Tak holoubci, teď mi ještě prozraďte jméno oběti a mám vás za tu největší ostudu Klanu Vrahů, jakou jsem kdy potkal. "Jan Schleuman… ulice na Knížecí." Bingo!
Musel jsem se pro sebe usmát a samým smíchem jsem vyprskl kafe. Sakra… Oba se po mě otočili, zamaskoval jsem se hloupoučkým úsměvem a rychle kávu utřel. Nakonec si mě přestali naoko všímat a ten chlapík odešel. Ta holka tam ještě chvíli byla a pak odešla taky. Zaplatil jsem a vydal se za ní. Taková blbost se nevidí každý den. Když jsem jí byl v patách už nějakou tu dobu, otočila se a prostě si přede mě stoupla, s rukama v bok a urputným výrazem ve tváři. "Proč mě sakra sleduješ!"Vyjela po mně. Ok, nejsem nejlepší špion. "Jen tak ze zájmu, fešando."Uculil jsem se. Zatvářila se vražedně. "Co jsi zač, nějakej úchyl či co?" To se mě dotklo, zamával jsem opovržlivě rukou. "Ne, ale ty by sis měla dávat pozor. Říká ti něco jméno Jan Schleuman?"Vyvalila oči a zalapala po dechu. Já jsem jí věnoval jen zářivý úsměv a vypařil se, jak nejrychleji to šlo.
Nešel jsem domů. Procházel jsem se s očima na stopkách a se zbraněmi okamžitě po ruce. Věděl jsem, že to vzbudí jejich zájem o mě. Půjdou po mě jako včely po medu, já znám vrahy, jsem konec konců jedním z nich, jakmile se dozví někdo "cizí" jméno oběti je potenciální překážkou a pravděpodobně dalším zákazníkem. Pro sebe jsem se usmál. Báječně…
Ještě chvíli jsem se tam motal, dokud se neukázala. Musel jsem uznat, že je dobrá. Uměla se plížit opravdu skvěle. Hlodlo mě svědomí. V tom já jsem nebyl nikdy dobrý, spíš jsem se osvědčoval přímo v boji. Dělal jsem, že jsem si jí nevšiml a oklikou zamířil k jedné opuštěné budově. Byl to risk, mohla mě napadnout ještě dřív než bych tam došel. Vsázel jsem ale na její opatrnost. A opravdu byla až křečovitě opatrná. Dírou v plotě jsem vlezl na dávno opuštěné staveniště a vlezl do kostry domu. Chvíli váhala, ale pak se vydala za mnou. Naschvál jsem dělal co nejvíc hluku, aby ztratila podezření. Musel jsem jí však přičíst další bod k dobru, nenechala se mnou ukolébat. Možná to nebude takové tele, jak se na první pohled zdálo. He, he kdyby lidi dali na první dojem tak jsi zkrachovalý imbecil.Hlodlo mě moje vnitřní já. Poslal jsem ho do kopru. Teď jsem měl důležitější práci.
Zastavil jsem se na střeše a otočil se směrem k jedinému schodišti, kterým se sem dalo přijít a který jsem přišel. Trvalo zhruba patnáct minut, než dostatečně ohledala terén a dalších pět než vyšla nahoru. Celou dobu jsem stál nepohnutě a v mysli si nadával. Mezi moje schopnosti krom mistrného ovládání zbraní patřilo také vycítit jakoukoli formu života na vzdálenost zhruba 20 metrů ode mě. Jenže zase si někam odešla na cigáru a mě nechala na holičkách. Doufal jsem v to, že mě má druhá schopnost neopustila taky. Totiž zmrazování věcí. Když to dělám do velké plochy je pro mě těžké udržet vědomí, jenže když silové pole ledu zmenším a zkoncentruju, můžu vypálit ledovou díru třeba do dvacet centimetrů tlustého ocelového sejfu. Užitečný rys.
Ta holka se zastavila a chvíli jsme se jen oba měřili pohledem a vážili šance. Ona měla výhodu. Únikový východ přímo za zády. Já měl ovšem mrazící schopnost. Nechtěl jsem jí ale ublížit, ne dřív než se dozvím, pro koho pracuje.
"Kdo tě platí, krásko?!"Zeptal jsem se bez obalu. Ovzduší zchladlo a to prosím nebyla moje schopnost. Skutečně JSI zkrachovalý imbecil, kreténe. Proneslo s neochvějnou přesností moje kritické já. "To Tebe,"dala ledový důraz na oslovení,"nemusí zajímat." Usmál jsem se a zboxoval svoje kritické já do tvaru kostky. "Zajímá mě to. Jsi docela talent, pokud se zrovna nedozvídáš o svých nových misích." Věnoval jsem jí jedno mrknutí a vzápětí jsem cítil, jak se teplota nebezpečně blíží k bodu mrazu. "Hajzle, jseš mrtvej."Zasyčela a neuvěřitelně rychle se proti mně vrhla. Kurva, je to profík, nebo má aspoň takové schopnosti! Pomyslel jsem si zděšeně a odnesl si cenu za svojí ležérnost se šrámem na pravém rameni.
Zavrčel jsem a ránu jí vrátil proudem ledového paprsku, který jí sežehl zápěstí. Kůže téměř okamžitě po kontaktu zmodrala. "Pro koho pracuješ?"Zeptali jsme se oba najednou. Usmál jsem se a svíral si rukou zranění. "Já se ptal první." Zavrčela. "To je mi jedno řekni to nebo…" Významně se na mě podívala. "Nebo co?!"Usmál jsem se provokativně. "Hajzle."Zasyčela a vrhla se proti mně s nožem v ruce. Než se však stihla přiblížit na nebezpečnou vzdálenost měla ústí pistole u hlavy. "Končíš zlato." Z triumfálního okamžiku mě vyrušilo zabzučení telefonu. Dost neprozíravě jsem ho zvedl stále mířící na Neznámou. "Ano pan Neu…Ne pane…Ano pa…Ne to jistěže ne Pane…Ano Pane Neu, nashledanou pane."To byl můj rozhovor. A to Auuuuuch to jsem byl taky já. Ta kráva mně vrazila nůž do stehna, jakmile jsem telefon položil. Zasyčel jsem a vrhl proti ní silnou dýku, nenamáhal jsem se s Ledovým útokem. Nebyla dost rychlá, aby se vyhnula a lesklá čepel se jí zaryla do ramene. "A jsme si kvit."Zasyčel jsem a z kabátu vytáhl kapesník, do kterého jsem si utřel krev svojí oběti a pevně jsem si tím ránu stáhl. "Ty pracuješ pro Neua?"Zasyčel a pomalu a jistě bolestivě si vytáhla dýku z rány. "Jo a ty pro…?"Zabručel jsem a sedl si na obrubu střechy. "Irvina."Odpověděla tiše a stáhla si ránu cípem trika. "Aha, takže jsme na jedný lodi co."
"Asi jo." Zavrčela a dala se do zaškrcování svých vlastních ran. " Hele, kotě, rád bych zůstal, ale teču trošku víc než bych chtěl. Zatím se měj hezky." Poslal jsem jí zdravou rukou vzdušný polibek a zmizel dřív, než po mně stihla něčím hodit. Chtěl jsem původně jít ale bunda i triko nasáklé krví by asi budilo krapet víc pozornosti než by šéf chtěl. Nakonec jsem si musel zavolat pro auto. Eh, přijeli hned. Sice jsem až neuvěřitelně mizerný špion ale naštěstí moje jméno u Neua něco znamená.
Když jsem začínal, snil jsem o černém BMW s kouřovými skly a s nápisem "I´m evil!" na zadku ale nakonec jsem z toho vyšel se stříbrnou oktávkou a dopravou až do centrály a záhy potom na ošetřovnu.
"Tak na co se vymluvíš dneska?" Zavrčela ošetřovatelka jen, co jsem si sedl na provizorní lůžko. Byl jsem tu skoro po každé akci. Protože jsi po každý něco zvoral. Probralo se z mrákot moje vnitřní já. "Věřila bys mi, že jsem se právě vrátil z boje na střeše s jednou kočičkou od Irvina?" Nadhodil jsem a pozoroval svojí doktorku nevinným pohledem. "Tobě? Jo." Odpověděla stroze a pomalu mi stáhla kabát z ramen.
"Sáro? Mohla bys, sakra au…mi na to dát nějaký tišící lék či tak?" Zasyčel jsem, když mi látka zadrhla o ránu. Doktorka se jmenovala Sára Svídnická a měla rovné, dehtově černé vlasy střižené na trošku zvláštní mikádo. Měla tu ještě asistentku, černoška žijící v Čechách a s českým příjmením, Zola Jánská. Tu jsem však nikde neviděl a radši jsem se pomalu zbavoval trička.
"Teda odkdy, Theo ujíždíš na takových holčičkách?" Tiše hvízdla a prohlédla si ránu na stehně. "Od tý doby co mi ty holčičky strčí jméno "klienta" až pod nos." Zavrčel jsem a v rychlosti jí popsal celou situaci. "Theodore Mírný buď tak laskav a příště se vyhýbej sukním, podpatkům a titanovo-ocelovým dýkám, jasný?" Prohlásila ale už s úsměvem. Patřila k těm tipům lidí, co se nedokáží zlobit dlouho.
"Tak to ti nezaručím, tedy aspoň ty sukně ne." Věnoval jsem jí svůdný pohled. "Já jsem z tebe vedle," Vešla do dveří smějící se Zola a v ruce držela tác s různými chirurgickými nástroji," máš v sobě děr jako v cedníku a ještě myslíš na ženský." Zavrtěla hlavou a na pokyn Sáry už vyndávala injekci, aby mohla nabrat anestetikum, asi bych to nevydržel.
Musel jsem odvrátit pohled a soustředit se na zářivky, nenávidím jehly. Srabe! Popíchlo mě moje vnitřní já. Po chvíli jsem ucítil nepříjemný pocit vpichu a pak už jenom mdloby. Poslední co jsem slyšel, byla Sářina věta: "Neměli jsme mu to píchnout až na sále?" A moje poslední myšlenka byla: To jsem v rukou profesionálů.
Popravdě, nevím, jak dlouho jsem byl mimo a co se, se mnou dělo, ale když jsem se probral, debata kterou nade mnou obě moje ošetřovatelky vedly, mi moc nálady nepřidala.
"Asi by neměl být tak…zelený, že ne." Nadhodil pomalu jeden hlas. Určitě Zola. "Tohle jsem ještě nikdy nezažila, rány dobře sešité, všechno proběhlo v pořádku, ale neudrží v sobě jídlo a vypadá, jako kdyby viděl samotnou Smrt." Zabručela znepokojeně Sára.
Kdosi mi nadzvedl ruku a až teď jsem si uvědomil, že tam mám teploměr. "K tomu zvracení přidej horečku, má 38, 9 chudáček." ¨Skoro jsem viděl, jak vrtí hlavou. Zkusil jsem se pohnout, ale končetiny mi přišli jako z olova. Paráda.

A taky mi bylo nějak divně, tak nějak, svěže. Zkusmo jsem zapohyboval rty, to šlo. "Hele probral se, říká něco." Vykřikla Zola, a obě najednou se ke mně sehnuly protože jsem vzápětí ve tváři ucítil jejich dech. " Copak říkáš Theo? Je ti něco, snědl jsi něco?" Chrlily jedna přes druhou otázky. Já jsem se utápěl ve vlně a bělotě a bylo mi blaze.
"Ovečka!" Prohlásil jsem a po tváři se mi rozlil blažený úsměv. Pak jsem znovu omdlel.
"Vstávat chlape." Kdosi mě trhnutím probral a vytrhl mě ze snu o bělostný ovečkách a pestrobarevných loukách.
"Theodore, už spíš moc dlouho" Promluvil znovu ten hlas a já neochotně otevřel oči. Vedle mojí postele kam jsem se bůhví jak dostal, seděla Zola a na klíně měla tác s jídlem. "Je ti líp?" Zeptala se. Chvíli mi trvalo, než jsem zhodnotil svůj stav, ale pak jsem uznal, že to není tak hrozné. "V pohodě." Mávl jsem rukou. "Takže žádné ovečky?" Zeptala se opatrně.
Chvilku jsem se utápěl v představách o bílé vlně, ale když jsem si všiml Zolina pohledu rychle jsem zavrtěl hlavou. "Ty mám rád jenom k jídlu." Usmál jsem se. Zola se taky usmála. "Tak to můžeš být rád, Neu ti posílá halušky s brynzou."Usmála se a už mi strkala k puse první sousto. Původně jsem nechtěl, ale nakonec ve mně zmizel celý talíř. " No tak vidíš, předtím by to všechno bylo na podlaze a teď to jde." Usmívala se od ucha k uchu. " Když má jeden tak pěknou sestřičku." Zamrkal jsem a mimoděk naladil nevinný výraz, když mi pohrozila vidličkou.
"Mimochodem co mi bylo?" Zeptal jsem se, když se zastavila ve dveřích. " Hele ty jsi alergický na buráky, že jo Theo." Nadhodila a zapřela si tác o bok. Jen jsem kývl. " Tak z nějakého důvodu se ti do těla na tom noži dostala nějaká látka z podzemnice olejné, takže jsi z toho byl tak trochu, mimo."
Jen jsem překvapeně zamrkal. Vzpomněl jsem si na tu ufintěné kotě od Irvina a zavrtěl hlavou. "Tím chceš říct, že si vyvaluje nože v burácích místo arsenu?" Nadhodil jsem překvapeně. " Kdoví možné to je." Zasmála se Zola a nechala mě samotného.
Znovu jsem zavrtěl hlavou a uchechtl se. Prohrábl jsem si rukou blonďaté vlasy a zavrtěl se na posteli. Nemám rád nemocniční pokoje. Nadzvedl jsem si pokrývku a zkontroloval ránu na noze. Krásně srůstá a je pěkně zašitá. Skvěle. Pomyslel jsem si. Rána na rameni byla bohužel tolik obvázaná, že jsem se k ní nedostal, ale byl jsem si na sto procent jistý, že je na tom dobře, konec konců byl jsem v péči Sáry Svídnické, nejlepší doktorky v naší branži. Jen to čelo, kam mě ta mrcha sekla, mi dělalo starosti. Přejel jsem si obvaz na čele a zamyslel se. Podívat se nebo nepodívat. Jasně být či nebýt, ach sakra ovce mi lezou na mozek. Nakonec jsem si přeci jenom sundal obvaz z hlavy a se strachem jsem si přejel čelo. Ani nejmenší nerovnost. "Miluju tě Sáro!" Zařval jsem na celý pokoj, až do dveří vstrčila hlavu vyděšená Zola. "Děje se něco?" Zeptala se. "Ne nic." Zazubil jsem se na ní a dál si poživačně leštil prsty čelo.
" Jo vlastně jo!" křikl jsem za Zolou, když zavírala dveře. "No?" Zeptala se. "Kdy budu moct domů?" Zeptal jsem se, se zářivým úsměvem. "Dva dny." Řekla Zola a zmizela dřív, než jsem stihl vypustit byť jen slůvko nesouhlasu. Pche, dva dny? Od čeho jsem členem KWS? Tak dlouho tu nezůstanu, i kdybych měl odlézt větrací šachtou.
 


Komentáře

1 Lady-Shadow Lady-Shadow | 27. listopadu 2009 v 9:07 | Reagovat

A ještě jednu věc, tedy dvě. Nejdou mi čárky, tak prosím buďte schovívaví   ;-)
A beznadějně miluju jméno Theodor čehož jste si asi všimli  :-)

2 Ténèbres Ténèbres | 12. prosince 2009 v 20:48 | Reagovat

Teď jses překonala. Another part, please!

3 Ichigo Yuki Ichigo Yuki | 13. prosince 2009 v 21:36 | Reagovat

to nebude shounenka? :( jinak nadherny jen potaji doufam ze se z te holky vyvrbi krasny uke xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama