Listopad 2009

KWS-Tak odteď, žádný ženský, jasný kluci?

26. listopadu 2009 v 15:25 | Lady-Shadow |  Cyklusy
"Víš, jak vlastně funguje gilotina?"Zeptal jsem se jako vždycky s úsměvem a naprosto ledovým klidem. Přede mnou stála moje oběť. V ruce držela příruční revolver značky, na kterou jsem neviděl. Popravdě mě to ani nezajímalo. Ta tupá hlava si ani nevšimla, že není nabitý. "P-proč teď začínáš mluvit o gilotině?"Zaknikla a namířila mi na prsa. Vrhl jsem k ní zářivý úsměv a složil si ve zdánlivě ležérním gestu ruce za zády. "Funguje tak že se pustí provaz, který drž čepel na místě, a ona letí a letí a letí…" Ztlumil jsem hlas do tichého šepotu. " A pak šmik fik, a hlava upadne…" Ozval se tupý náraz a já dokončil svojí práci. Podíval jsem se za hlavou, která se zakutálela pod stůl. "Doslova."

KWS-Úvod

26. listopadu 2009 v 15:25 | Lady-Shadow |  Cyklusy
Tak milí, zlatí
Mám tu pro vás další povídku, je to starší tvorba, ale i přes to je to jedna z mých nejoblíbenějších.
Tak, užijte si to drazí (zbylí) čtenáři

Dotázeček

16. listopadu 2009 v 11:04 | Ténèbres



Zajímalo by mě co byste chtěli, abych nakreslila. Jsem bez nápadů a myslím si, že bych měla začít na něčem pracovt. Děkuju za jakýkoli komentář.

Ténèbres


For Tenébres

13. listopadu 2009 v 7:37 | Lady-Shadow |  Povídky
Prásk, třísk, buch. "Au!" Ozve se najednou skučení z velkých vstupních schodů Univerzity Nacionálních Věd a zároveň neoficiální budou v rukou černé magie. Vstupní aula plná nepříliš nadšeného žactva se otočí, aby uviděla dva mladé muže v propletenci rukou a nohou a na nich ležící dvě děti. Naši doslova "z nebe spadlí" se chvíli za neustále nářku a smíchu ze strany blonďatého muže, nebo spíše stále ještě mladíka a nevrlého bručení ze strany černovlasého muže s postavou atleta, snaží rozmotat, ale když se dostanou z kupy děti, pomohou raději dospělým, černovlasý působí dojmem, že co nevidět blonďatého pokouše.
Aulou vládne těžké a nechápavé ticho. Mrtvé ticho a stovky párů nevěřícně zírajících očí. "Nazdar!" Zamává nadšeně blonďatý a podle všeho i modrooký muž a zářivě se na všechny usměje. Evidentně mu stále ještě nedochází, že se místností vznáší ona zvláštní atmosféra tří teček, před kterými většinou bývá proneseno No Comment. Děti, chlapec a dívka se schovají za záda svalnatějšího muže a ten velmi nenápadně dupne blonďatému na nohu. "To bolelo Kuro-myu." Zasténá a balancujíc na jedné noze se snaží promnout si postižené prsty.
"Ehm-hm"Odkašle si černovlasý. Co má sakra říct? "Žádnou paniku můj kolega je cvok?" Nebo "Spadli jsme z Měsíce, přinášíme vám krásný den a vřelé pozdravy?" Nebo "Sakra přestaňte na mě tak blbě čumět!" To že poslední větu řekl nahlas, si uvědomí až ve chvíli co si aula začne cosi vzrušeně šeptat. "Můžu ti teď na nohu dupnout já, Kuro-sama?" Uculí se blonďák. "Zmlkni." Setře ho pohledem černovlasý a s celou skupinou se snaží nenápadně přesunout k rohu schodiště. "Hej vy tam! Co jste zač!" Odváží se houknout jeden ze studentů. Blonďatého při pohledu na něj napadne" Jsem silný jako vůl, a stejně tak chytrý."
"Noví profesoři." Vyhrkne rychle blonďatý, a muž oslovený Kuro-sama na něj vrhne nechápavý pohled stejně jako zbývající členové skupiny. "Jo, aha." Aula se znovu pustí do nevzrušeného hovoru, jako kdyby studentům vůbec nevadilo, že jim "noví profesoři" spadli z nebe, a mají na sobě oblečení, které nikdy nikdo neviděl. "To bylo o fous." Uculí se blonďatý muž a zlehka poklepe dívence na rameno, třese se totiž po celém těle. "Kdybys na nás tím svým "Nazdááár", paroduje černovlasý blonďákův hlas," neupozornil, nemuseli jsme vypadat jako cvoci, Fayi." Ten na něj vrhne jen zářivý úsměv, a atlet zavrčí. "Co s námi bude teď?" Pípne děvče. "Coby, poradíme si Sakura-hime." Usměje se na ní chlapec, zatímco se Kuro a Fay znovu dostávají k otázce "co bude dál". "Jak já to mám vědět? Jsi mág, ačkoli debilní tak něco udělej." Vrčí černovlasý, Kurogane jako velký a ježatý vlčák. "Jak asi, tahle budova je jako plynová komora plná černé magie. Kdybych zkusil i jen zapálit sirku mohl bych nás všechny vyhodit do povětří." Brání se blonďák a neztrácí svůj neutuchající úsměv.
"Můžete mi laskavě říct, odkud vás čerti přinesli?" Zeptal se, až podezřele blízko nich tvrdý a rozhodný hlas. Všichni se otočili po směru a tam stála mladá studentka, tak osmnáctiletá s dlouhými černomodrými vlasy a očima přecházejícíma skoro až k rudé. Tady se zarazil i Kurogane, jeho oči totiž měly úplně stejnou barvu. Zvláštní na ní i bylo, že takhle zblízka bylo možné skoro i ochutnat auru magie, která kolem ní visela. Faye, jako mága okamžitě vyvedlo z míry, že nikoho s tak silným energetickým nábojem nezachytil dobrých sto metrů od sebe. Snad poprvé za jeho cestování s ostatními zahalili jeho čelo chmury. " Z daleko, vážená slečno zdaleka." Odpověděl a snažil se o svůj obvyklý optimistický tón. Kurogane mu věnoval rychlý nejistý pohled a pak se znovu zadíval na onu dívku. "To bych fakt neuhodla, už jen v tom oblečení by vás každý prohlížel, jestli nejste nějací blázni. Jsem Zilla, kdo vy?" Vychrlila ze sebe jedinou větu takřka v souvislém slově. Kurogane, dostal nutkání pokusit se si to zapsat jako poznámku pro příští pobavení, v ostatních světech, ale odolal.
"Kurogane, Fay D. Flowright, Sakura, Syaoran." Představili se potom jednotlivě. Dívka se ušklíbla. "To by na vás teda na městským úřadě slušně valily oči co, no evidentně tu nejste ve svém živlu, pojďte za mnou."
A nečekajíc na odpověď se okamžitě jala šlapat schody a skupině nezbylo nic jiného než jí následovat. Vytáhl je do jednoho opuštěného kabinetu a tam najednou zmizela, prostě a jednoduše se vypařila ve vzduchu. "A tohle bylo zase sakra co." Zavrčel Kurogane který toho začínal mít tak akorát dost. Na Fayiově čele byla stále vráska a on byl ze změny jeho nálady silně nervózní. "Já netuším, magie je tu dost na zničení malého světa a ona se prostě a jednoduše přemístí." Pronesl mág zamyšleným hlasem a nepřítomně si svlékl kabát. Kurogane, jakmile spatřil jeho prsty na knoflících nadýchané látky, rychle odvrátil pohled. A ani nevěděl proč, zvláštní že?
"Většinou magické napětí nevnímám, ale ta holka je magnet a…" Začal ninja, ale to se znovu v místnosti objevila dívka, tentokrát nesoucí v náručí haldu oblečení. "Nejsem tu ani pět minut a už mě pomlouváte?" Zeptala se ironicky a vytahovalla z hroudy ve svém náručí různé kusy oblečení a házela je jejich příštím majitelům. Fay vyfasoval modrou košili a vestu, černé kalhoty, spodní prádlo a sportovní tenisky, Kuragoneho mimoděk napadlo, že bez toho všeho by vypadal mnohem líp a vzápětí zadoufal, že nikdo z přítomných neumí číst myšlenky. Sám dostal černé elastické tričko, tmavé džíny, k tomu kožený pásek a stejně jako Fay spodní prádlo a boty. Sakura dostala jednoduché, spíše letní šaty, se zrudnutím jako rajče spodní prádlo taktéž a k tomu sandály. Poté Syaoran který dostal stejné vybavení jako Fay jenom menší a zelené.
"Děkujeme." Poděkovali jako jeden člověk a Zilla jim věnovala krátký, ironický úsměv. "Nemáte zač, předpokládám, že bydlet taky nemáte, kde tak tedy znovu pojďte za mnou." Vyzvala jsem a znovu, naprosto jistě vykročila a oni za ní. Kurogane se nenápadně naklonil k blonďatému muži a zašeptal: "To je to tak vážné?" Blonďák sotva znatelně kývl a Kurogane se odtáhl. Syaoran se Sakurou šli v těsném závěsu za nimi a oba vypadali…no jako děti v cizím světě. Zilla je dobrou hodinu vodila městem, ze kterého málem citlivé uši ninjů černovlasého málem ohluchly, a Faye museli podpírat, aby náhlé výbuchy magie vůbec dokázal snášet. Nejhorší to bylo, když Zilla začala nadávat na řidiče, snad nevědomky tak uvolňovala svojí sílu ve vlnách syrové magie a skutečně po hodině mág spočíval s napůl přimhouřenýma očima v náručí Kuroganeho.
Zilla je odvedla za město do velkého, rozložitého domu, ve kterém Fay rovnou omdlel. Bylo to jako sídlo vystřižené ze středověkého Japonska a Číny. Kurogane se už přestával divit, že je tak rychle přijala, když uviděl na zdi samurajské meče ne nepodobné tomu jeho.

Suverénně jim ukázala tři pokoje, s tím, že Fay a Kurogane sdílí stejný. Pak se otočila na podpatku a bez jediného pohledu odplula kamsi do útrob domu. Kurogane nejistě přešlápl a pak nohou rozrazil dveře až nešťastně zaskřípěly v pantech. No super, ta holka asi umí fakt číst myšlenky pomyslel si ironicky a zbědovaně když uviděl obrovskou, rozložitou postel a u ní malinkou přistýlku, tak kdo bude spát kde.
Nakonec si jako správný mučedník povzdychl a uložil Faye do nadýchané běloty pokrývek a chvíli se na něm zastavil pohledem. Blonďaté, věčně rozcuchané vlasy, modré oči, i přes úsměv často prázdné a smutné a štíhlé, na pohled křehké tělo. Zavrtěl hlavou a vrhl utrápený pohled na přistýlku. Och, bohové zač mě trestáte?¨
Pravděpodobně jsem někdy ve svém minulém životě někoho hrubě zavraždil, protože mě zhruba okolo třetí hodiny ráno probudilo divoké mňoukání a velmi, velmi spokojené vrnění. Vycházelo, samozřejmě, z kupy bílých peřin a můj světlovlasý společník je vydával skutečně zaníceně, zvlášť když si naprosto skopal deku a ležel tam jen v oblečení, v jakém jsem ho tam položil, a evidentně mu to absolutně nevadilo. Zvlášť když si se zamňoukáním sundal kabátek. V té chvíli jsem se málem zadusil peřím, které Fay stihl vypreparovat z polštáře, stále v domnění že je kočkou. Když se kocour-mág zbavil i košile nenamáhal jsem se ani dýchat. Jenže u opasku se pravděpodobně jeho tělo vrátilo do reality a on se složil do peřin, až se z nich vznesl oblak peří. A začal hlasitě oddechovat, parchant jeden kočičí. Neodpustil jsem si zklamané zasténání a pak jsem se další dvě hodiny přesvědčoval o tom, že existují hezčí věci než Fay bez kalhot.
V pět ráno jsem konečně usnul při myšlenkách na mrtvé krysy, a když mě ráno Fay uvítal se zářivým úsměvem a pro něj typickými narážkami málem jsem mu omotal prostěradlo okolo krku a utáhl. Zilla mi to ovšem neumožnila, protože zrovna když jsme, pátral po nějakém vhodném provaze, vtrhla dovnitř a nahnala nás na snídani. Ovšem než jsem se stihl zvednout ze své s trochou nadsázky "postele" Fayovy ruce se mi omotali okolo pasu a mág na mě šibalsky zamrkal. "Kuro-myu měl zlé sny?" Zašklebil se. Marně jsem se mu pokusil vymotat a zavrtěl jsem hlavou.
"Tak proč nemám košili?" Zavrněl. "Nevím asi sis jí sundal?!" Nadhodil jsem nepřesvědčivě a páčil jeho ruce ze svého pasu. "Ty roztrhané polštáře, ts-ts to není můj styl. Styď se Kuro-puu, takhle se vrhnout na bezbranného." Uculil se a vypadl z pokoje dřív, než jsem po něm něco stihl hodit nebo vytáhnout katanu.
Snídaně jsem se pro jistotu ani nedotkl, protože Fay na mě vrhal takové pohledy, že mě okamžitě přešla chuť. Zvlášť potom co se kousl do palce a podíval se na mě jasně chtivým pohledem hlásajícím "mít tak na talíři tebe, tak nevím co bych nejspíš udělal…" Zamračil jsem se na něj i na Zillu, která se vševědoucně pohuhňávala a s co největším zbytkem zlomeného ega jsem odplul do svého pokoje. Opravdu chce to něco, dlouhého, drsného a tenkého co by se mu omotalo kolem krčku a utáhlo. Přivřel jsem oči a zlomyslně jsem se usmál nad tou představou. "Kurogane-san?" Ozval e ode dveří Syaoranův hlas. "Hm?" Zabručel jsem. "Paní Zilla chce, abychom jejími slovy "taky pohnuli šunkou a něco dělali" a šli do lesa na houby." Oznámil poněkud zaraženě. "Houby?" Zeptal jsem se zaraženě. "Fay-san, myslí, že je to dobrý nápad." Zabručí ještě Syaoran a zmizí za dveřmi. Popravdě, by mě ani moc nepřekvapilo, kdyby si to Fay myslel, procházka po lese opravdu není moje představa zábavy a hledat ty divné slizké podpapíráky se mi taky nechce. Tím spíš by si myslel, že je to dobrý nápad. Magor jeden kočičí.
Do lesa jsme, k mé velké radosti, šli. Velký, hnusný, vlhký, zatuchlý a říkal jsem už hnusný? Aha, ano. Les. A houby. Spousta hub a Fayovo nenápadné otírání se o moje přední partie když se natahoval, aby mohl dát svou houbu do košíku. A že jich nacházel víc než kdokoliv jiný, občas jsem ho, musel upozornit, že houby co tam dává, přeci jenom nejsou jedlé. "To víš, tu co chci, jsem ještě nenašel." Usmál se svůdně a upřel pohled někam pod můj podbřišek. Podařilo se mi nezrudnout a rychle jsem pokračoval v cestě. Srovnávat houby s…mým…mým… ten parchant. Přímo jsem vyrval hřib i s podloubím a strčil ho do košíku k ostatním houbám, byl už pěkně plný a skoro se tam můj úlovek nevešel. Přesto se Zilla zjevila s dalším košem a tak jsme tam tvrdli další hodiny. Večer jsme seděli s kým jiným než Fayem u stolu a čistily houby, musel jsem snášet všechny jeho úchylné narážky a většinou se mi je úspěšně povedlo přejít se stoickým klidem, ale u narážky "Kuro-sama je s tím nožem tak šikovný, jestlipak je šikovný i v něčem jiném?" jsem se natáhl, přitáhl si ho k sobě za kabátek a zblízka jsem se mu zadíval do očí. Otevíral jsem pusu k tomu, abych mu něco řekl pěkně od plic, ale on mi jí zapečetil. Natáhl se ještě blíž a políbil mě. Své tenké ruce, oproti mým tak malinké mi obtočil okolo krku a zavřel oči. Chvíli jsem neodpovídal, ale když se čím dál intenzivněji dobýval do mých úst, zavřel jsem oči a podvolil se.
Líbali jsme se takhle 15 sekund přesně a pak se kdosi ozval ode dveří. "Nechci rušit, ale ráda bych ty houby měla do Vánoc hotové." Ironická Zilla. Poslední co jsem chtěl. "Nebojte se, v čištění hub jsme experti." Zavrčel jsem a podíval se na ní takovým pohledem, až si odfrkla a zmizela. "Nemusíš na ní být tak zlý, Kurogane." Usmál se Fay, tváře mírně znachovělé vzrušením. Jen jsem potřásl hlavou, abych ten roztomilý výraz vypudil z mysli. Pustil jsem se do škrabání hub a opravdu jsem se ani jednou nezvedl při jeho narážkách. Když jsme si šli lehnout, Fayi si lehnul posmutnělý do svým peřina ublíženě se tam zavrtal, já jsem si stáhnul triko a lehl si na svou ačkoliv jsem až bolestně toužil potom přidat se k deprimovanému mágovi.