Září 2009

Ténèbres

25. září 2009 v 16:28
Zdravím všechny, jenž mají tu čest a úžasnou příležitost se podívat na tento blog.:)
Moje jméno je Ténèbres- francouzky řečeno temnota.
Mím hlavním cílem na blogu je přidávat své výtvory grafiky a jiného tvůrčího nadání mé maličkosti.
Děkuji předen Lady Shadow, že mě dozajista k tomuto činu dokope. :D
Doufám, že se vám některé moje výtvory budou líbit. Přeji příjemnou podívanou a pro některé radu, aby opravdu k tomu očnímu lékaři nechodili.

Ténèbres

Arlequin

13. září 2009 v 21:18 | Lady-Shadow |  Povídky
Déšť padá, jako záchytný bod. Kdybych byl matematik uviděl bych ho jako pravidelnou ležatou osmičku ve změti nepravidelných a všelijak pokřivených tvarů. Kdybych byl biolog byl by to unikát pod sklíčkem mikroskopu. Kdybych byl politik, znamenalo by to pro mě starosti s povodněmi. Kdybych byl farmář, díval bych se z okna a říkal si, že není třeba letos zavlažovat, že je dobře. A kdybych byl jen obyčejný člověk, řekl bych si, že je to Déšť. To stačí ne?
Sedím na střeše a houpu nohama, prší, překvapivě, ale mě to moc nevadí. Mám déšť rád, pravda taky, že není nic, co bych neměl rád. Ale déšť mám obzvlášť rád.

Říkají mi Arlequin, věčně rozesmátý klaun, rádce, andělíček strážníček, ten anděl bez křídel… k čemu křídla, létat se dá i bez nich. Jsem pestrý jako sám život a přece tak jistý jako…jako…déšť. Usměji se a obrátím tvář k nebi, po vlasech, po tváři, přes oblečení mi stéká voda až ke špičkám bot. Nastavím je tak aby mohla voda co nejlépe stékat, a rozpustile zamávám ze svého střešního stanoviště jakési malé holčičce v okně protějšího domu asi o patro níž, než je můj posed. Nesměle mi zamávání oplatí, ale pak znovu zmizí za záclonou a už se neukáže. Pokrčím rameny a dál hravě vyhazuji kapky vody ze špiček svých bot. "Pane?! Co tu děláte?!" Ozve se za mnou hlas. Ve dveřích vedoucích na střechu stojí vrátný a měří si mě obezřetným pohledem, asi jako pracovník blázince vidíc nového pacienta a čekajíc se záchrannou sítí na nějaký jeho výpad.
"Sedím na střeše a hraju si s deštěm." Odtuším klidně. Vrátný překvapeně zamrká. "Pane je listopad, venku je něco kolem pěti stupňů nad nulou." Informuje mě nejistě a rozevře deštník, vyjde na střechu a udělá pár kroků ke mně, pak ale zastaví. "Já to vím." Pokrčím rameny a hravě pochytám největší kapky do dlaní. "Pane?" "Ano?" "Pro tu tedy sedíte?" "Nevím." "Co prosím?!"
"Nevím, baví mě to. Déšť je přece krásný." Natáhnu ruce k nebi a zavřu oči. Skoro cítím, jak vrátný poulí oči a jak neklidně přešlapuje. Usměju se a zatřepu hlavou, až se voda rozstříkne do všech stran. "Pane, vždyť můžete onemocnět." Ozve se nakonec starostlivě. Otočím se na něj a usměji se. "Nebudu nemocný, mě to můžete věřit." Pak se znovu otočím a podívám se do ulice pod sebou, déšť se tam řítí v různých kaskádách, skáče, tančí, vrtoší se v jamkách, důlcích, okapech a parapetech. Padá do městské špíny, aby jí odplavil, aby si nakonec jako voda v řece hrál a nakonec vplul do moudrého, velkého a vážného oceánu. Je přeci tak krásný… Všechno tady je krásné. "Pane vrátný?" Ozvu se po chvíli představ, ve kterých si hraje déšť v řece s kamínky na dně, a v něm si hrají ryby…
"Máte rád déšť?" Zeptám se a sleduji, jak voda z nebe vytváří maličké jezírko v prohlubni mé dlaně. "Rád ho sleduji, ale z bytu s čajem v ruce." Odpoví překvapeně. Myslím, že ho překvapuje, že odpovídá. Znovu se usměji. Proč ne? Vždyť na všechno se dá říct…Proč ne?
"Chápu vás, doma, je teplo, světlo, čaj, vaše žena. Chápu vás." Zakomíhám nohama a plácnu sebou na záda na plech střechy. Můj nenadálý pohyb ho překvapil, znovu. "Proč taky nesedíte někde doma, jak jste říkal, v teple, s čajem a s někým po boku?" Optá se po chvíli zaraženě. "Protože já to co máte rád vy, mám všechno v dešti." Podívám se na oblohu a ihned mi do očí padne pár hravých kapek. "Teplem, je mi vědomí že tady můžu být, čajem voda z nebe, a někdo po boku? Celý svět, pane vrátný." Znovu zavřu oči a jenom vnímám pocit tlumených nárazů kapek. "Och, aha, jistě. A nechtěl byste…přece jenom, vyzkoušet tu mojí alternativu a zkusit to uvnitř?" Zeptal se nadějně. Znovu si u mě ten starý pán vymohl úsměv. "Jste, velmi milý pane, ale já zůstanu tady. A prosím, až sejdete dolů, nevolejte policii, jak jste měl doposud v plánu, nebylo by to nic platné." Slyším i přes bubnování deště jeho zalapání po dechu ale nic neříkám. Myslím, že jsem přesně uhodl, co chtěl udělat. "Nezavolám, pod podmínkou že ihned odejdete z té střechy." Řekne starý pan vrátný s povzdechem po notné chvilce. "Jak chcete, pěkný zbytek dne a hodně štěstí v dalším životě, Pane Malý."
"Moje, jméno, kde? Vy? Jak?" Koktá zaraženě. Ale já si jen plynulým pohybem stoupnu, naznačím poklonu jeho směrem a seskočím ze střechy dolů. Z dvanáctého patra. Vrátný se okamžitě vrhne k okraji střechy. Jen mu zamávám a s popískáváním a tancem odpluji dál po silnici, teď už lesklé a ztmavlé vodou. Milý pan vrátný.