Weeping Willow II

24. srpna 2009 v 13:55 | Lady Shadow |  Cyklusy
A život šel dál, ať už s Moonletem nebo bez něj, pokud byl kdokoliv tak naivní, že si myslel, že by se z Theodora mohlo stát něco jiného, než vymítač byl na omylu. Zůstal u své profese a snažil se ještě zlepšit. Pocit, který v něm probudil mladík od Karmínové lucerny, se mu podařilo potlačit, až do nejzazšího koutku srdce. Jenže jak víme srdce je velmi zrádný tvor. A Theo v hlouby duše cítil, že jen tiše vyčkává a až se znovu objeví zmínka, náznak nebo snad obraz Moonleta, propadne znovu nejmenovatelnému pocitu něhy a starosti co tak pečlivě uzamkl. Proto vždy chodil zarputile spát s prášky na spaní, aby ho snad nepronásledovali sny, s duchy měl ještě menší slitování než předtím, protože ho u každé smrti, kterou způsobil bodlo svědomí o kterém ani nevěděl, že jej má.
Prostě mu obrátil život naruby. Nejprve si toho nevšímal, poté klel a nadával jako pohan a nakonec pomalu a jistě přešel do stavu rezignace. Jednou večer si povzdechl, uvařil si čaj a zadíval se na malou nenápadnou skříňku. Všechny dokumenty o "Zprovozených", tak hrdě nazýval počet svých zavražděných duchů. Přidal tam i Moonletovu složku. Nejistě otáčel horkým hrníčkem v dlaních a přešlapoval z nohy na nohu. Tak dlouho se tam nechtěl podívat. Jmenovitě tři měsíce, dva dny a 18 hodin. Temně zavrčel a radši se napil. Podlý tvoreček někde u levé plíce mu velmi rychle vykalkuloval jak dlouho mu Moonlet chybí.
Nakonec si sedl na sedačku a dal si skříňku na kolena, s cvaknutím ji otevřel, povzdechl si a začal hledat, požadovanou složku. Skřínka vypadala sice malá, ale byla narvaná k prasknutí, seznamy byli psané snad i za roh jak se s tím Theo nechtěl párat a tak mu chvilku trvalo, než našel složku s informacemi o Eelisovi. Přejel prsty po hřbetě a potom zabouchl truhličku s dokumenty a položil jí na zem, pak si na kolena dal složku a začetl se. Třikrát si přečetl jak svoje zápisky i policejní (poněkud tenčí) hlášení. Pak zavřel oči a promnul si kořen nosu. Malý tvoreček se jménem Srdce začal pomalu potichoučku, vysílat signály despotickému tvoru s názvem Mozek, šeptal v nich, aby se pokusil Moonleta najít a přivést zpět., byl však nemilosrdně odstrčen za pomoci další kreatury s názvem Pravidla, Vzpomínky a spol.. Theo si povzdechl. Věděl jak přivést mrtvého zpět, ale bál se že by mu ho vzali jako sestru.
A to, to ani nezkusíš? Ječelo Srdce už skoro nepříčetně. Ne. Odpověděl prostě mozek a začal se věnovat důležitějším věcem, třeba dýchání. Takhle nás utýráš. Nenechalo se odbýt. A kdyby ho odvedli, jako jeho sestru, tak to by nám určitě prospělo co? Přidalo se potměšile do dialogu Pravdila, Vzpomínky a spol. Říká ti něco pojem, Co tě nezabije, to tě posílí? Usadilo Srdce PVaS a otočilo se znovu na Mozek. Takhle bude jen pomalu uhnívat, bude lovit, dokud unese zbraň a potom odejde na druhý břeh, kde ho buď roztrhají na kusy anebo se rozplyne z nedostatku smyslu života. Řekl všem zúčastněným známou pravdu. A co po nás vlastně teď chceš? Zeptal se Mozek se zaujetím, ono logicky uvažující Srdce se nevidí každý den, má spíše sklony k bezhlavým útokům, pádům a emocionálním výbuchům. Dovolte mu přivést ho zpět, zachrání ho. Řeklo Srdce, PVaS sice vzápětí vyrukovalo se spoustou výroků, z minulosti, ale bylo umlčeno. Ale když se to nezdaří, bude to tvůj konec, my zůstaneme, ale tebe ztratí. Řekl po chvilce zvažování opět Mozek. Srdce by pokrčilo rameny a usmálo by se, kdyby mohlo. Ztratil, neztratil, se mnou je to přece vždy sázka do loterie…
Theodor rozhodně zaklapl složku a zamířil do koupelny. Poměrně v klidu se osprchoval, vyčistil si zuby a lehl si, odhodlaný přivést Moonleta zpět, nevěda o rozhovoru který se v něm odehrál.
Ráno, nedělní, pod mrakem, šedé a nevlídné jako Theodorova domovnice. Vypadalo to, že bude sněžit. Theodor zamručel, protáhl se, vyhrabal se z postele a stoupl si před okno. Protáhl se a zadíval se na oblohu. Opravdu krásné počasí. Pomyslel si sarkasticky a začal se oblékat. Pro jistotu si vzal teplé kalhoty, triko s dlouhým rukávem a navrch svetr a kabát. Bude venku dlouho, a pokud všechno dobře dopadne dobře, nevrátí se sám. Pohled mu na chvíli zněžněl, když mu Srdce záludně poslalo obrázek Moonleta. Potom co se oblékl, nasedl do auta a začal objíždět majitele, potřebných ingrediencí. Naštěstí se mu podařilo všechno sehnat, ovšem jeho známí se divili, proč v neděli nakupuje křišťálové zpívající mísy a proč kupuje amulet proti potratu.






Po nákupech a buzení přátel ze zaslouženého ranního spánku zatočil Theodor na odbočku a sjel k domu kde před … Tři měsíce, tři dny, 16 hodin… Informovalo ho nitro poťouchle. Pokrčil sám nad sebou rameny a brodil se zasněženým lesem směrem k jezeru se smutečními vrbami.
Hladina teď byla pokrytá krustou namodralého ledu a vrby už neměly listí, přesto na tom místě zůstávalo něco čarovného. Zavrtěl hlavou, když se ozvalo se znovu nabytým egem PVaS a začalo se dožadovat pozornosti. Odbyl je a rozložil pomůcky k přivolání na sníh, předtím je táhl v batohu a nebylo to zrovna to nejlehčí.
"Dobře, sedm misek do půlkruhu…" Diktoval sám sobě." …talisman doprostřed, vedle dvě smuteční svíce, tak…" Přeběhl k jezeru, rozbil na jednom místě led a naplnil vodou všech sedm mis. Pak se posadil na druhou stranu půl kruhu, zapálil svíčky a dlouze vydechl. Udělal všechno podle pravidel.
Ještě jednou v hlavě prošel seznam. Sedm křišťálových mis, dobře, něco inkriminovaného místa, voda z jezera kde ho utopili, dobře, talisman, jakýkoliv. Trochu se zašklebil, když si uvědomil proti čemu je, no…tohle Moonletovi nejspíš nehrozí. A poslední svíce na znamení smutku a touhy po návratu.
Zavřel oči, srovnal se na sněhu a natáhl ruce nad plameny, svíček, každou dlaň nad jednu. Zatnul zuby, když ucítil pálení a bolest ale neuhnul. Začal se soustředit a vytvářet v mysli předivo obrazů, které chtěl přenést do reality. Po chvilce snažení se přeci jenom pomůcky umoudřili, plamen zmodral a jakýmsi záhadným kouzlem hořel i uvnitř misek ve kterých byla předtím voda. Vířil v nich a přeléval se ze strany na stranu, ale naštěstí nevyklouzl. Jako další věc si začal Theodor představovat Moonleta, jeho úsměv, nevinnost, vlasy, tělo… A potom co si ho vybavil do nejmenších podrobností, začal prosit entitu zvanou Smrt o jeho navrácení. Vytrvale to tak dělal několik hodin. Myslel si, že už ruce nikdy nebude moci použít a že sám hoří ve zhoubném plameni. Nakonec únavou a soustředěním spustil ruce a v očekávání se otočil, jestli nezahlédne nějakou změnu.
Nikde nic… zamračil se, strčil ruce do sněhu a chladil si je. Už byla tma, takže byla i větší zima a on se po chvíli rozklepal. Nevyšlo to… Pomyslel si zklamaně. "Proč tu musí být taková z-z-zima-a." Ozvalo se najednou několik metrů od něj zakňučení. Rychle se tím směrem otočil, až málem pokosil celý svůj obřadní prostor. Několik metrů od něj se ve sněhu krčil Moonlet, nahý, v celé své kráse, s něžnýma očima a třesoucíma se rukama okolo ramen. "Moonlete…"
 


Komentáře

1 Aki Aki | 24. srpna 2009 v 14:52 | Reagovat

Jo, Sher, měl počkat na léto  :-D
Doufám, že další díl tě brzo napadne. :-)

2 Citrine Citrine | 24. srpna 2009 v 20:05 | Reagovat

Věděla jsem, že to dneska přidáš :-)

3 Lady-Shadow Lady-Shadow | 25. srpna 2009 v 13:45 | Reagovat

:-P jenže to není určený tobě, až přijdu na to jak ti zabránit v přístupu udělám to  :-P

4 Ichigo Yuki Ichigo Yuki | Web | 27. srpna 2009 v 19:39 | Reagovat

brrr chudák v té zimě a nahej brrrr  :D už se těším na pokračování  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama