Weeping Willow I

13. srpna 2009 v 13:17 | Lady Shadow |  Cyklusy
Tato povídka byla původně myšlená jako soutěžní na blogu Wingless Angel, ale nakonec jsem se rozhodla jí přeměnit v cyklus. V této povídce se vyskytuje Shounen ai, Yaoi, Slash prostě a zkrátka vztah Kluk-kluk. Pokud vás to nějaký způsobem pohoršuje nečtěte to a nadávky na dané téma mi sem prosím nepiště.
Takže nezbývá než popřát, pěkné čtění...


Mladý muž s vlasy barvy písku vyšel ostražitě z polorozpadlého domu a rozhlédl se okolo. Pro jiné scéna jako vystřižená z některého z hororů pro něj byla úplně lhostejná, on hledal nějakou další známku nebezpečí, to že se ten den už s nějakým setkal, prozrazoval krvácející bok a vlastní dvoubřitá zbraň v jeho ruce, teď už potřísněná jakousi zvláštní tekutinou, která vypadala jako stříbřitá mlha. V nepřirozeně černých očích, které prudce kontrastovaly se světlou barvou jeho vlasů, se zableskl triumf a jisté ironické pobavení. Zničil je všechny, všechny ty které z hlouby duše nenáviděl.
Ty bezpáteřní stvůry, kterým vyděšení lidé říkali duchové. Jeden čas byl taky tak naivní a bál se jich, bral je za vyšší bytosti a až když odešla, do Hádovy říše jeho starší sestra rozhodl se jí vyhledat a pomoct jí zpět do lidského světa. Roky snahy a ztracené dětství, naivní dětství, ve kterém toho tolik dokázal, mu umožnili přivést sestru zpátky. Když jí znovu uviděl, vznášející se, krásnou a bělostnou myslel si, že se mu splnily všechny jeho sny. Jenže nebylo mu umožněno dlouho si zasloužený pocit vychutnávat. Přišli další, další duchové. Křičeli a smáli se, tančili divoké tance bez zdánlivého smyslu, strkali do něj, ačkoliv jejich těla působila tak nadpozemsky křehce, vyděšeného mladíka to odhodilo pokaždé o dobré dva metry dál. V prázdném prostoru se objevila obrovská zářící brána a ostatní duchové tam jeho sestru zatáhli, smáli se jeho prosbám o její navrácení, smáli se jeho slzám, smáli se a křičeli štěstím, když jí odnesli nazpět do světa, kam patřila.
Ještě dlouho seděl na zemi a díval se do místa, kde zmizela. Byla jediná, koho měl, rodiče je nechali, ať se o sebe postarají a on se chtěl naposledy postarat o svou sestru, která mu toho tolik dala, a přeci mu to nebylo umožněno. Tehdy zhořkl, zanevřel na všechno, co nepatřilo do jeho profese, tudíž vymítače duchů. Zabíjel všechno a všechny co měli aspoň jednu část těla průsvitnou, neznal slitování, oni se taky neslitovali.
Takže teď vymítil duchy z toho domu který zdejší lidi strašil už hodnou dobu. Jenže kde si ošetřit bok? Kdyby se tak ukázal před lidmi, ztratil by pověst. Zavrčel jako raněná šelma a obešel dům, patřili k němu totiž i rozsáhlé pozemky, byl to předtím dům jakéhosi lorda či co, o víc než koho vyřídit se mladý vymítač bohužel moc nezajímal. Šel pozemky, které pokrýval smíšený les, až se mu zazdálo, že se mezi stromy něco leskne, přehodil si zbraň do ruky na straně, kterou neměl zraněnou a okamžitě zpohotověl. Přišel blíž a zjistil, že ten záblesk měli na svědomí vody jezera, které se na panství také nacházelo, ne že by to věděl, ale jestli jezero bude mít čistou vodu, může to být docela prospěšné.


Zavrtěl sám nad sebou hlavou, když ho z míry vyvedla i obyčejná voda. Přišel blíž, a kdyby nebyl tak cynický a sarkastický možná by ho i krása nad vodou sklánějících se plačících vrb dojala. I v tomto ročním období, na konci podzimu měli vrby kupodivu listí, ve svých typických barvách a tiše ševelily, ačkoliv bylo bezvětří. Toho si však mladý vymítač ztrátou krve nevšiml a smočil ruce do vody. Čistá jako křišťál. Pro sebe se usmál a stáhl si triko, aby odhalil ránu. Byl nepozorný a zasáhlo ho letící kopí, rána tedy byla spíš široká než hluboká a to možná bylo štěstí v neštěstí. Ránu si vymyl a stáhl si jí tričkem jako provizorním obvazem, měl ještě svetr a dlouhý kabát takže by si absence trička stejně nikdo nevšimnul. Najednou se rychle vymrštil na nohy a připravil si ostří k pohotovosti. Měl pocit, že něco zahlédl u kmene jedné z vrb. Rychlými a pružnými kroky se tam navzdory zranění přiblížil a pomalu, velice pomalu odhrnoval jednotlivé provazce listů z vrby. Zaznamenal pohyb a okamžitě zaútočil.
"P-prosím, prosím, pane, nezabíjejte mě!" Vykřikl vyděšený hlas a ta hrůza, která z toho hlasu čišela, pravděpodobně zastavila ruku Theodora Lexinthona proslaveného vymítače duchů. Před ním se krčil u kmene mladý muž, co teprve nedávno odrostl hrám s autíčky a vojáky. Měl pořád ještě jemné rysy tváře, ale už se v nich začínala i rýsovat mužská pevnost a strohost tvarů. Celkově byl skoro stejně vysoký jako Theo, ale působil křehčím, jakoby stále ještě dětským dojmem. Klečel na zemi, tiskl se ke kmeni a ruce měl stále v klíně propletené, jak je před chvilkou zdvihal k prosbě. "Co tu děláš?!" Vyštěkl na něj a sklonil zbraň k zemi, tak aby chlapce nebo mladíka neohrožoval, ale mohl se bránit. "Já-já se schovávám, pane."Sklonil hlavu a ustrašeně sebou cukl pod tím tónem. "A před čím? Před duchy? Neboj se, už jsou pryč." Zavrčel Theo, rána ho bolela, ztrátou krve byl malátný, ale ještě musel zjistit proč tu ten kluk je. "Já…ne-e jich se nebojím, oni byli hodní, já se tu schovával před…," zajíkl se, když uviděl Theův pohled a rychle ten svůj zabodl do země. "Před vámi." Zašeptal sotva slyšitelně.
"Přede mnou? Proč?" Zavrčel vymítač a sevřel mladíkovo předloktí. Tělem mu v tu chvíli projelo zvláštní brnění, mrazivé, chladné, jako dotyk z jiného světa. Ten kluk byl taky duch. "Ty!"Zasyčel, a okamžitě se hotovil bez špetky citu dokončit svojí práci. "Pane! Prosím vás, na kolenou vás prosím, ušetřete mě! Nikomu jsem nikdy nic neudělal…" Vyjekl a znovu pozvedl spjaté ruce. Theo ale neváhal a bodl, kluk však sebou smýkl a se zděšeným výkřikem uskočil. "Přísahám, já opravdu nikdy nikomu nic neudělal, utopili mě v tom jezeře a já nemůžu odejít, nevím proč, vždyť se na mě podívejte, nejsem bojovník. Jsem tu připoutaný na věčnost, tak pane, neberte mi to poslední, co mám!" Prosil zoufale a snažil se najít bezpečný úkryt. Lexinthon zaváhal, většinou lovil jen pomatené přízraky, s přízraky zavražděných a navrátivších zemřelých většinou nic nezačínal. Proto zastavil a znovu sklonil zbraň. "Jak se jmenuješ?" Bude si muset najít to jméno v seznamu pohřešovaný a zjistit jestli ten kluk nelže. "Moonlet Eelis, pane." Vykoktal mladík překvapeně. "Měsíček?" Usmál se sarkasticky Theo a schoval zbraň, ten mladík mu není nebezpečný. Moonlet jen pokrčil rameny a sklopil hlavu. "Kolik ti je Moonlete?" Zeptal se a sedl si na zem, jak ho bok rozbolel, musí s tím k doktorovi, pomyslel si. "17 pane." Pípl a přešel pomalu k němu a jakž takž se usadil na dva metry od něj, přeci jenom měl strach. "Přestaň s tím pánem, jasný? Jsem Theodor Lexinthon." Zabručel. "Ano Theodore." Odpověděl vychovaně.

Vymítač se na něj po očku podíval. Až teď na světle si pořádně prohlédl jeho tvář. Světle karamelové vlasy a zelené oči, museli určitě za života uchvátit kohokoliv, kdo ho viděl. Přesto z něj přímo zářila nevinnost a něha. Takový jsem měl být taky, napadlo Thea a on se cynicky ušklíbl. "A kolik je vám pa…Theodore?" Zeptal se najednou Moonlet. Vymítač ho zpražil pohledem až sebou Eelis poplašeně cukl. "Proč tě to zajímá?" Zeptal se uvnitř opravdu překvapený. " No vy jste se taky ptal, tak jsem si řekl, že by…já omlouvám se, jestli vám to vadí, teda ti to vadí." Začal rychle vysvětlovat duch a rychle šermoval rukama před hrudníkem, jako kdyby cosi odháněl. Lexinthon se nemohl nepousmát, ten kluk byl v některých směrech prostě k sežrání. "Je mi 20." Odpověděl a radši se podíval jinak nebo by u mladíka vyvolal další záchvat paniky.
"Budu, muset jít Moonlete, ověřím si, jestli jsi pohřešovaný, jestli nic nenajdu…" Nedořekl a vrhl na něj tvrdý pohled, až by se mladíkovi nahrnuly do očí slzy, kdyby měl pravé tělo a ne jeho náhradu. "Jistě, Theodore." Zašeptal pak tiše. Lexinthon se tedy zvedl a obrátil se k odchodu. " A neuteč ano? Našel bych si tě i na Sibiři." Zavrčel pak výhružně. " Nebojte- neboj se, říkal jsem, nemůžu odtud odejít, jsem sem připoutaný." Posmutněle se pousmál. Ten smutek v Theovi cosi probudil, něco co pohřbil tehdy se svou sestrou a myslel, že už se to nevrátí. Soucit, touhu něco, někoho chránit. Potřásl hlavou a bez rozloučení odešel. Moonlet se za ním chvilku díval, dokud mu nezmizel a pak tiše skočil do jezera, nezvířil tím ani jednu vlnku.
Theodor mezitím za vydatného nadávání nasedl do auta a jel k co nejvzdálenějšímu doktorovi, co člověk neudělá pro image že? Nakonec dorazil domů, a jak byl, tak usnul, celý den ho unavil. Ve snech ho pronásledoval kluk s nepřirozeně zelenýma očima s tím svým smutným úsměvem a nevinností v očích. I když se vzbudil, patřila první myšlenka jemu, jako v odpověď na to nenaloženě zabručel a vyhrabal se z postele. Ukuchtil si cosi k jídlu a zahrabal se do zpráv o pohřešovaný z té oblasti, z blízkého i vzdáleného okolí. Když se dostal k nejzazším vesnicím a městům, začal pociťovat překvapivou úzkost. Ten kluk si smrt nezasloužil, na to byl prostě moc… na to byl prostě … Ať chtěl Theo, jak chtěl, odpověď se ze sebe nedostal. Nakonec však Moonleta našel, v záznamech z roku 1940. Pomalu zavřel oči. Už 69 let přikovaný na stejném místě. Kupodivu s Moonletem začal soucítit. Docela se divil, že ho v té době někdo zaznamenal, přeci jenom určitě to byla tvrdá doba. Trochu se ušklíbl, když si vzpomněl jaký věk, mu řekl. Sedmnáct, ne chlapče, 86 ti je.
Musí mu oznámit, že mu přeci jenom svůj mečík srdcem neprožene. K večeru se tam skutečně vypravil. Moonlet seděl na břehu jezera, záda rovná jako pravítko, a sledoval, jak hladinu barví zlatavé odlesky jako paletu všech barev. Otočil se na něj a ten úsměv plný něhy Theodora doslova porazil. Polkl a došel, až k němu kde si sedl vedle. "Našel jste?" Zeptal se opatrně Moonlet. "Našel, a co jsem ti říkal s tím tykáním." Zabručí ale jen naoko. "Promiň." Omluví se Eelis způsobně. "Děkuji, za tvojí starost." Pronesl Moonlet po chvíli vážným hlasem. Tvář měl nehybnou, v očích se mu leskla barva slunce, a kdyby nebyl duch myslel by si Theo, že na zem sestoupil anděl, aby mu pomohl. "Byla to nutnost." Řekl, když k němu obrátil Moonlet nejistě oči, určitě na něj zíral dlouho. "I tak děkuji, ono, myslím, že to tam zanesli jen pro formalitu, nikomu jsem moc nechyběl." Smutně sklopil oči.
"Nepovídej, vždyť se po tobě musela každá otáčet, jsi strašně krásný." Složil mu Theo nenápadně poklonu. Moonlet zrudnul až po kořínky vlasů a nervózně si v klíně začal točit palci. "No, ona naše rodina moc vítaná nebyla, víš ono, my, já…ehm, moje máma tak nějak…" Koktal a rudnul až po kořínky vlasů. "Měl jsem padesát maminek, narodil jsem se v domě, který se jmenoval Karmínová Lucerna a byl v…nebezpečné čtvrti." Dohrabal se nakonec k závěru, hanbou rudý jako ředkvička. Theo docela chápal, proč byl Moonlet uveden jen pro formalitu, dítě bez otce, s padesáti "maminkami" jak to Eelis nazval, přeci jenom nemohlo být středem pátraní. "No určitě ses musel hodně skrývat, asi tě nikdo neznal." Pokrčil rameny vymítač. Moonlet se na něj zvláštně podíval.
"Začal jsem, když mi bylo třináct. A ono pochybuji, že by si někdo vzpomněl, pravděpodobně jsem tam sloužil jako přivýdělek…" Zašeptal nakonec tiše a smutně. Lexinthonovi to na chvíli vyrazilo dech. "No…ono nebylo pořádně nic jiného k mání, školy nebyli a já…pochybuju, že by mě na nějakou vzali…možná kdybych se vyspal s ředitelem." Znovu ten smutný úsměv, pak se na něj Moonlet v rychlosti podíval a odvrátil zrak a podíval se do dáli, kde mizely poslední paprsky slunce. Theodor si ho z náhlého popudu přitáhl na hruď a sevřel v náručí.
Moonlet byl chvíli zaražený a pak se k němu přitulil blíž. "Tak, děkuji ještě jednou." Zašeptal pak a obtočil mu ruce kolem zad. Vymítač nedbal na to, že ho duch studil na kůži a letmo ho políbil do vlasů. "Není zač, ach kéž bych tě mohl uvolnit." Zamumlal pak. "To už nemůže nikdo, až pomine zítřejší svítání, nezbude ze mě nic jiného než dým." Zašeptal tiše Eelis. "Co? Proč? Jak?!" Vykřikl Theodor a zadíval se mu do očí. "Na tomhle světě už mě nic nedrží, před třemi hodinami zemřel poslední člověk z mé krve, to mě drželo při "životě" teď už…není nic co by mě sem poutalo, nebudeš mít se mnou práci."Usmál se posmutněle a když viděl šokovaný Theův výraz pomalu, se strachem ho pohladil po tváři, přeci jenom vymítačova náhlá náklonnost nemusela být ničím jiným než pastí.
Theo se do jeho dlaně opřel tváří. Tohle tolik potřeboval, dotek, lásku…přesně to na co skoro zapomněl po vraždách duchů a smrti své sestry. "Já…směl bych mít jednu prosbu? Poslední?" po tváři mu přelétl úsměv a oči Moonletovi zazářily. "Myslím, že tu není nikdo, kdo by si to zasloužil víc než ty." Kývl Theodor hlavou. Eelis chvíli váhal a upíral strachuplný pohled na Theovu zbraň ale pak se přeci jenom odvážil a zašeptal mu do ucha. "Buď se mnou…dnes v noci, prosím." Theo jenom kývl hlavou a dál ho netečně objímal. Tvářil se při tom úplně klidně. Moonlet se usmál a povytáhl obočí. "Asi jsi mě nepochopil, já to myslel tak že…" Nedořekl, protože se Theodor naklonil a jemně ho políbil.
"Pochopil, Moonlete, pochopil." Usmál se prohnaně Lexinthon a jemně položil Eelise do trávy a sám se nahnul nad ním, ruce si opřel vedle jeho hlavy a pořád se tajemně usmíval.
Mladík z Lucerny se usmál a sundal Theovi pásek se zbraněmi a obratně, zkušeně se pustil do rozepínání jeho bundy, kterou si vzal. To že končil podzim a oběma v tu chvíli nebyla zima, měli možná na svědomí Moonletovi domovské vrby, vševědoucně šuměly a skrývaly ostatním pohled na pár na břehu jezera. Ačkoliv byl Moonlet se svými pěti lety u Karmínové lucerny nesporně zkušenější i Theo věděl, co dělá. Když svlékl svého milence, sklonil se k jeho ústům a hladově ho políbil, většinou nebyl zvyklý držet se zpátky a nehodlal na tom nic měnit ani teď.
Moonletovi zbývali ještě na sundání Theovi kalhoty, ale na rozdíl od Pana Hrrr na všechno se držel nazpět, věděl, že spěchem se nedosáhne ani zdaleka takové vášně jakou byl schopen poskytnout. Takže kdy se Theova ústa začala po těle posouvat směrem ke klínu, kde ho mezitím vymítačova ruka hladila a mnula, zastavil ho a zakroutil hlavou, vtiskl mu omluvný polibek a pomalu mu rozepnul poklopec a promnul jeho mužství přes látku trenýrek. Lišácky se pousmál, když Theodor poprvé tiše zasténal. Stáhnul mu kalhoty a za laskání bradavek ústy i prsty mu stáhl i trenýrky. "Nehraj si Moo…och můj… Nebo se nezvládnu."Zasténal, když se začal obratnými prsty věnovat jeho klínu, hladit ho po zádech, zadku i tříslech. "Tak se nezvládni…" Zašeptal mu do ucha vzrušeně Moonlet, obtočil mu nohu okolo pasu a otřel se o něj svým vlastním údem. Theodorovi se málem zatmělo před očima. "Bude tě to bolet." Zašeptal potom, a chytal se té věty jako tonoucí stébla. "Když mě topili, taky to bolelo." Zašeptal možná trošku sarkasticky, to asi pochytil od Thea.
"Jenže tehdy tě to zabilo." Ušklíbl se Theo, ale to už jeho ruka putovala k Eelisovu klínu a vklouzl do něj první prstem. "Tak ať mě to zabije i teď, není smrt umilováním ta nejlepší na světě? Dělej, já jsme na to zvyklý." Zasténal vzrušeně a mimoděk se začal proti prstu a potom i dvěma pohybovat. Třetím Theo jen zběžně zahýbal a pak už se neudržel. Pronikl do něho až nadoraz až musel Moonlet zavřít oči a tiše zasyknout, ještě chvíli příprav to určitě chtělo ale…čert to vem. Když si tělo zvyklo, obtočil nohy kolem Theových beder a vášnivě ho políbil. Vymítač znovu prokázal svůj zjevný nedostatek sebeovládání a s rychlým přirážením, se zvyšovala i hlasitost jeho stenů. Moonlet neměl ani dost síly ho brzdit, jen mu zarýval nehty do zad a s němě otevřenou pusou a doširoka rozevřenýma očima čekal, až ho pohltí vyvrcholení, jeho i Thea.
Dosáhli vrcholu současně. Eelis spokojeně přivřel oči a zabořil nos do pískových vlasů svého milence. "Moonlete, tohle se ještě někdy opakovat vezmeš mě tam nahoru s sebou." Zašeptal po chvilce Theo a políbil ho za ucho. "Tam dolů chtěl jsi říct." Usmál se Moonlet. I přes to co prováděli, v něm stále byla ta dětská křehkost a nevinnost. Theo to pokládal za zázrak přírody. Moonlet se natáhl a přes oba přehodil všechno Theovo oblečení a i to svoje přes ně aby se aspoň částečně skryli. "Děkuji a dobrou noc." Zašeptal a políbil Thea na čelo. Ten už tiše pochrupoval v jeho náručí. Moonlet se naposledy podíval na poloviční měsíc, který zatím stihl vyjít a usmál se. Pak zavřel oči a spokojeně usnul se svým vymítačem v náručí.
Když se ráno Theo probudil, uvědomil si, že je sám. Jediná památka na Moonleta Eelise byli tiché a šumící smuteční vrby na břehu jezera.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama