Kameny na cestě

7. srpna 2010 v 15:32 | Lady-Shadow |  Povídky
Pozn: Doporučuji pustit Dante´s Prayer od Loreeny McKennitt- z této písničky jsou i slova.

Bylo chladné odpoledne, pozdní léto skoro už podzim a listí se začalo zvolna barvit do zlata a ruda. Tráva schla a slunce přestávalo svítit. Kameny byly studené.
Stál jsem v tom příkopu, byl vydlážděn velkými, kamennými bloky. Byly obrostlé mechem a byly jako z ledu. Seděl jsem na nich a přemýšlel.
Přemýšlel jsem na výrazy "zlomené srdce" a "zlomený člověk".
Točil jsem si v dlani mečem a bylo mi teskno. Bylo to prakticky totéž, protože co je člověk bez lásky? Lásky k rodičům, sourozencům, milenci, k sobě samotnému? Není víc než pápěří, prach ve větru, který je bezcitný. Jako ty chladné kameny.

When the dark wood fell before me
And all the paths were overgrown
When the priests of pride say there is no other way
I tilled the sorrows of stone

I did not believe because I could not see
Though you came to me in the night
When the dawn seemed forever lost
You showed me your love in the light of the stars

Ležel jsi tu, říkali mi to. V tom ledovém korytě zeleného mechu, chladu a samoty. Krvácel jsi, ty kameny tvou krev lačně pily a vedly ji ke mně, v každé kapce deště v každé slze, kterou jsem pro tebe prolil, v každé té nevinnosti jsem viděl tebe i sebe umírat. Říkali, že jsi to měl bezbolestné. Nemyslím. Cítil jsem to, jak tě to bolelo. V noci jsem se budil s křikem, každý můj sval se chvěl tvým bolem a tvou krví.
Vždyť sis mě přivlastnil, byl- paradoxně- stejně ledový den jako ten dnešní, stál jsi v zahradě a já si četl. Přišel jsi až k mé lavici a opřel se o strom.
Díval ses na mě dlouho a já ti ten pohled vracel. Mohlo to vypadat hloupě, možná slabomyslně, ale jen ten pohled vydal za hodiny rozhovoru. Pak ses zadíval do dálky, na moře za hradbami a stále jsi nic neříkal a já se tam otočil taky. Pro jednou ve své krátkém životě jsem neměl potřebu něco říkat. A v tu chvíli ticha, chladu a burácení moře jsem už věděl, jak moc jsem ti propadl. Ach, cítil jsem se jako hříšník, nespal jsem, nejedl jsem, knihy jsem odhazoval v afektu, hony jsem odmítal a ani bouřlivé moře nemohl být rozháranější než já. Chodil jsem dny a noci po zahradách a čekal jsem tě, čekal jsem na tvůj klid a ticho, čekal jsem tě. A ty ses neobjevoval, byl jsem zoufalý a cítil jsem se strašně. Věděl jsem, že mé sny se splnit nemohly, že to možná ten hřích, hřích lásky opravdu byl, ale nedokázal jsem to vydržet. Chodil jsem jako dravá šelma v kleci jen pro ten tvůj pohled.

Cast your eyes on the ocean
Cast your soul to the sea
When the dark night seems endless
Please remember me

Then the mountain rose before me
By the deep well of desire
From the fountain of forgiveness
Beyond the ice and the fire
Čekal jsem hodiny, dny a týdny ze kterých se pak staly měsíce. A po celou tu dobu jsem byl srdcem s tebou. V každé tvé radostné chvilce i ve chvilce nejhlubšího žalu jsem byl s tebou, a když už tvé srdce-tvé bytí nemohlo, dýchal jsem za tebe. Vždyť to víš, můj pohled to jistě říkal, šel bych pro tebe na kraj světa i dál, kdybys řekl. Snesl bych ti modré z nebe i plameny pekel, jen pro tebe a pro tvůj pohled.
Pro to šumění a burácení moře. Den co den, noc co bezesnou noc jsem sedával na té lavičce a vyhlížel z hradeb. Ani nevím, jak ses jmenoval, věřil bys tomu? Nebylo to důležité. Pro mě ne.
Pak jsem odjel, rvalo mi to srdce, a proto jsem v noci šel a zakopal ho tam, pod tím stromem u lavičky. Snad ho najdeš až se jednou, doufám vrátíš a připomene ti to tu naši chvíli, tu beztvarou bublinku v epoše času, která pro mne znamenala tak mnoho.

Cast your eyes on the ocean
Cast your soul to the sea
When the dark night seems endless
Please remember me

Though we share this humble path, alone
How fragile is the heart
Oh give these clay feet wings to fly
To touch the face of the stars

A ty jsi přijel. Řekli mi to. Když jsem přišel, z lavičky a z toho stromu stejně jako z toho hradu zbylo jen ubohé, spálené torzo.
Ležel jsi tam v hradním příkopě. Bylo chladno a mech na kamenech byl zelený. Našel jsi ho viď? Našel jsi mé srdce, tam u moře, stromu a lavičky. Našel jsi ho a nechal sis ho, protože můj drahý, moje lásko, umřelo s tebou. V tom příkopě v chladu a necitelnosti. Sedím tu a točím mečem, tvým mečem.
Máš zavřené oči, ležíš na káře vedle dalších těl, co mniši vytahali z příkopu. Máš je zavřené a už nikdy, nikdy se na mě nepodíváš. A víš co je na to nejhorší? Že já to vím. Vím to, že už tě nepotkám, že… tam, tam kde teď jsi, už mě za tebou nepustí a přitom bych tak, tak moc chtěl, lásko, tak moc.

Breathe life into this feeble heart
Lift this mortal veil of fear
Take these crumbled hopes, etched with tears
We'll rise above these earthly cares

Cast your eyes on the ocean
Cast your soul to the sea
When the dark night seems endless
Please remember me
Please remember me

Točím mečem, vzduch je chladný a listí je zlaté. A moře šumí. Já se ti ještě jednou, naposledy dívám do očí. Do těch, pro které jsem zhřešil láskou. Pak zavírám i ty svoje. Půjdu za tebou, slíbil jsem ti to.

Slíbil…
 

Džungle 2- Pesimisti, optimisti a dentisti

2. března 2010 v 13:46 | Lady-Shadow |  Cyklusy
"Tak to má být." Kývl hlavou a posadil se, ocas si obtočil jako správná kočka kolem předních nohou a upřel pohled kamsi za mě, zbytek jeho party se postupně vytratil nazpět do lesa a já slyšel, jak se jejich kroky rychle vzdalují. Teď už jsem z toho byl úplně mimo. To mě nechce zabít? Nebo se chce koukat, jak tu umřu hladem a žízní… i když žízní asi ne při okolní vlhkosti.
Opatrně jsem se posadil a nespouštěl z něj pohled, i když mě očividně ignoroval. Oklepal jsem ze sebe nejhorší bláto a pak jsem si nervózně promnul ruce.

"Ehm a ty- vy víte, kdo jsem byl?" Nadhodil jsem po chvíli, když mi přišlo ticho už k nesnesení.
Upřel na mě pohled medových očí a skoro bych i řekl, že se pobaveně usmál.
"Ano."
"A řeknete mi to?"
"Ne."
"Aha, proč?"
"Nepotřebuješ to vědět."
"Ale já bych docela rád…"
"Nepotřebuješ to vědět!"
Trošku přiostřil tón a já jsem radši zařadil zpátečku. Tak tohle bude dlouhá noc. Napadlo mě mrzutě a pak mě začalo zajímat vlastní tělo. Vždyť já vlastně ani nevěděl, jak vypadám.
Tak nejdřív jsem před sebe natáhl nohy a přejel je kritickým okem. Dlouhé, moc šlachovitě- cvičit. Udělal jsem si nevědomou poznámku a natáhl jsem před sebe ruce. Štíhlé prsty, dlouhé a tenké kosti, veškerá pohyblivá síla převážně na šlachách, zase.
Odfrknul jsem si a podíval se na břicho. Teda co já jsem s tím tělem musel dělat, takové tuhé to bylo, tedy to břicho, když jsem do něj strčil prstem. Ještě chvíli jsem do něj zaujatě bušil, než jsem uslyšel Jeho smích. Vyvěral hluboko v hrudi a tryskal na povrch ve velkých přívalech hrubého hrdelního smíchu. Ošklivě jsem se na něj podíval, otočil se k němu zády a pokračoval v inventuře.
Hrudník no, udělal pro mě velkou službu při běhu, ale i tak by to chtělo osvalit, tvář jsem si prohmatal jen zběžně a pak jsem si natočil na prst pramen zablácených vlasů, když jsem z nich vymnul tu nejhorší špínu, uviděl jsem černou barvu, svou pravou barvu. No aspoň něco zajímavého. Pak jsem se zarazil. Stočil jsem pohled dolů. Za mnou měl tygr další nekontrolovatelný výbuch smíchu tolik se k němu nehodící.
Opatrně jsem zvedl lem kalhot a nakoukl. No mohlo to být horší…řekl jsem si optimisticky.
Raději jsem lem hned pustil a otočil se na zemi nazpět k tygrovi.
Ten měl tlapu před čenich a nepřestával se smát.
"No co no, aspoň prohlídnout jsem se musel." Zavrčel jsem a tygr začal pomalu nabírat svůj vážný výraz.
Já jsem seděl na zemi, nohy do turka, ruce zkřížené na prsou a sledoval jsem ho ostražitým pohledem.
"Aspoň své jméno byste mi mohl říct." Nadhodil jsem po chvíli a čekal na reakci.
" Říkají mi Caelius, říkej mi tak i ty." Řekl už zase vyrovnaně.
"A já? Aspoň to byste mi mohl říct."
"Jmenuješ se Ares."

"Ještě otázku, kdo mě křtil?"
"Já."
"Och, ale…počkat." Zaraženě jsem se na něj podíval. On mi pohled klidně oplácel. "Evidentně mě znáš dost dlouho." Lepší větu jsem ze sebe nedostal. Jenom pokýval hlavou.
"A to mi ani neřekneš, co jsem vlastně zač, třeba ne minulost když je to tak strašně tajný," zašklebil jsem se," ale aspoň kdo jsem, co jsem, proč se tu bavím s dvoumetrovým tygrem, co vlastně dělám v tomhle zeleném pekle, to bys mi říct mohl."
Rozhořčeně jsem se postavil, až to mlasklo jak mě slizké bahno, ve kterém jsem předtím byl, nechtělo pustit.
Ledabyle obnažil zuby a lehce mi tu připomněl kdo je tu silnější. Já ale neustoupil, proto nakonec odpověděl. "Jsi stejný jako já, jsi měnič. Můžeš střídat podoby, zvířecí a zase lidskou. To je ostatně i důvod proč trčíme tady, jak říkáš v zeleném pekle, čekám, až se proměníš."
"A jak to mám udělat?" Zeptal jsem se stále ještě naštvaně.
"Prostě zavři oči," poctivě jsem to udělal," v mysli si představ kolem sebe mlhu," to už má mysl tonula v mlžném oparu," a pak si představ šelmu která je ti nejsympatičtější a jak se ti najednou prodlužují kosti a všechny orgány a svaly se zvětšují a přeskupují," tohle už bolelo," a jak se v tu šelmu proměňuješ. Ve finále už rozevři mlhu a představ si jak ty, jako šelma jdeš ven," taky jsem to udělal," dobře a teď zase otevři oči." Nabádal mě Caelius.
Něco se změnilo. Měl jsem čtyři nohy, díval jsem se ve stejné výšce Caeliovi do očí a připadal jsi mnohem…aerodynamičtěji.
Měl jsem černou srst, dlouhý ocas a drápy jako z ocele. Hned mi bylo před Cealiem lépe, i když jsem stále věděl, že nemám šanci, ani v nové podobě.
Byl jsem černá puma. A cítil jsem se až zvrhle dobře. Caelius mě počastoval zkoumavým pohledem a pak spokojeně zavrčel. Pak se zvedl, kývl na mě, abych ho následoval a vydal se do džungle.
Chvíli jsem měl problém vychytat sled všech čtyř nohou, a když jsem to zvládl, musel jsem Caelia dohánět, protože odhodlaně rázoval zeleninou všude okolo.

Život je ve své podstatě běh na smrt

4. ledna 2010 v 14:37 | Lady-Shadow |  Cyklusy
Džungle…
Vlhká, zelená a všude nesnesitelně lepkavá a mokrá. Rytmické bušení tlap do země. Pohledy za příkrovem listů.
Hra stínů…strach. Kde to jsem? Kdo jsem? Běžím o život. Proč musím utíkat? Kdo jsou oni, kdo jsem já? Nepamatuji se.
Všude kolem jsem cítil spoustu pachů a vjemů, když jsem prosvištěl kolem rozložitého a trnitého keře ovanula mě silná, omamná a vanilce podobná vůně až jsem málem ztratil rovnováhu a padl vstříc hlíně, která byla podstatně vlhčí než okolní vzduch který mi i tak připadal zamořený vodou jako… jako… já nevím, nepamatuji se.
Ale bylo to jedno, praskla za mnou větvička, neurony se blesku rychle pohnuly a nadledvinky začaly pumpovat mými žilami další dávku adrenalinu. Vyrazil jsem jako splašené zvíře porostem a popadl mě z čista jasna ponížený vztek. Věděl jsem, že si jen hrají…na honěnou. Jenže v téhle hře si všichni nakonec nepoplácáme po zádech a neřekneme si, kdo bude mít další babu. Tady si poplácáme po zádech a vzápětí si zakroutíme krkem. A já jsem věděl, že neuteču. Neznal jsem terén, neviděl jsem pořádně přes listí na cestu, neměl jsem žádnou zbraň a já sakra ani netušil, kdo jsem.
Byl bych plakal vzteky, kdybych nezakopl a několik kroků vyrovnával, než mi to ujelo nadobro a já sebou nehodil do blátivé louže.
Tak takhle by to mládeži teda nešlo. Znovu jsem se sebral, z pietních důvodů se pokusil odstranit si z tváře hlínu a znovu jsem se rozeběhl.
Ať už jsem byl kdokoliv, ať už jsem v tomhle proklatém lese dělal cokoliv, nebyl jsem srab. A tak jsem nohy přeřadil na vyšší rychlost a znovu zabral ze všech sil.
Za mnou se lesem rozlehl pochvalný řev. Tak se dívejte borci, já vám to natřu, možná naposledy, ale natřu.
Trvalo mi tak pět, šest minut než plíce začaly alarmovat správní orgány a než začaly i ostatní tělesná ústrojí žádat oddech. Někteří lidé prostě nejsou na přespolní běhy.
Ale přesto jsem běžel dál, snažil jsem se dýchat, sice mělce, rychle a trošku dušně, ale dýchat. Nohám jsem řekl, že to ještě holt musí chvilku vydržet a na zbytek orgánů už jsem radši neplýtval energií.
A všude kolem mě byla odporně zelená a vlhká džungle. Ze stromů na mě sem tam zakřičel, zaštěbetal, zasyčel, anebo prostě zíral nějaký z jejích obyvatel, ale z nějakého důvodu mi nikdo z nich nebránil v mém nepromyšleném a bezhlavém útěku.
To bylo od nich skutečně milé, já měl totiž tou dobou dost svých problémů. A taky mi docházela jedna podstatná věc, totiž, že mé milé následovníky začíná hra unavovat a zrychlují.
Zřetelně jsem slyšel jejich oddechování, jako kdyby mi funěli rovnou do zad, dopady jejich nohou do země, jejich občasné bojové zařičení, u kterého jsem většinou začal počítat vteřiny, než přiletí nějaká kulka či šíp.
Ale asi si mě chtěli podat osobně a tak jsem se jen snažil držet tempo a s pocitem beránka před porážkou jsem čekal, až zrychlí na maximum a až si pro mě přijdou. Zvláštní na tom bylo, že jsem neměl "strach" jak bychom tomu pocitu asi říkali, ale spíš mě převládla bezmoc. No zkuste si běžet lesem a za sebou poslouchat štěkot dejme tomu loveckých psů, které někdo vycvičil, aby vás dostali. Věřte mi, nepotěšilo by vás to, mě to taky netěšilo. A ještě víc mě netěšilo, i když v té chvíli by spíš sedělo, že mě to spíš sralo, že už se chvíle tnutí sekery nad heboučce vlněným krkem blížila přímo katastrofickou rychlostí a já jsem už neměl sílu ani na trošku rychlejší klus.
Začal jsem klít a to dost sprostě. Asi se mi ten adrenalin trošku nahromadil a bylo třeba ho vybít ústně. A oni byli tady. Okolo mě. Všichni.
Viděl jsem jejich oči, nemrkali, oni zírali. A byli zklamaní, protože jsem nejspíš vypadal, že nebudu klást odpor. A já jsem ani nemohl, připadal jsem si jako vyšťavený citron. Jeho kyselost vás sice paralyzuje na malou chvilku, ale pak si zvyknete a to žluté, kulaté nic přestane být zajímavé.
Popravdě jsem je docela chápal, z jejich hlediska už se mnou skutečně nemohla být žádná zábava a v povznesené náladě, to mohu říct upřímně, zřejmě nebyl nikdo z přítomných a obzvlášť já.
"No nazdar…" Prohlásil jsem jen tak neurčitě. Oni mlčeli a zírali.
Uběhla minuta…dvě…tři.
A oni pořád jen zírali zpoza listoví a na něco čekali. Na co, jsem se ptal dalších šest minut. Pak mi to začalo být šumák. A nakonec jsem chytil křeč do nohou a sekl sebou na zem.
Díval jsem se nahoru, poměrně klidně na to, že jsem byl obklíčený a ani proti jednomu z nich jsem neměl sebemenší šanci. Nade mnou bylo pokračování toho zeleného pekla, kterým jsem předtím běžel. Samé listy, kapající voda, sem tam liána, ne tohle byl had, jakási malinká opička co vypadala ve své roztomilosti, blahosklonnosti a naprosté ignoraci k zevnímu nebezpečí krásná jako malý Buddha, a potom tam nahoře, záblesk nádherně modré.
Nebe, krásné a blankytně modré nebe. Ten malý štrampflíček modroty mě uklidnil ještě víc. Je to pobouřilo, zřetelně jsem slyšel nespokojeně vrčení a šustění listů jako se neklidně vrtěli. Ach, potvůrky, tohle bude asi těžké skousnout co? Hnát se přes tři kiláky sublimovaný vody a zelenýho hnusu jen abych vám tu takhle odpad. No jo to je život, game over, přátelé.
Skoro jsem se tam začal smát. Šíleně bezmocně, navztekaně a sarkasticky smát. Ach, to je mi líto, že jsem vás nepobavil, fakt, že jo. Ironie, království ne za koně, ale za ironii.
Kůň by teď asi stejně k ničemu nebyl, ani bych se na něj neposadil. Neměl bych dost sil.
Mezi Nimi to zašumělo. Asi přišla jimi očekávaná chvíle. Aleluja.
Uslyšel jsem zasténat dřevo a vzápětí jeho prasknutí, nejspíš pod silným úderem. Takže zastrašování? Sorry kámo, nemám sílu. Ale potom co můj nový společník vyšel na světlo, zjistil jsem, že to zastrašování nebylo. On to nepotřeboval. On nemusel zastrašovat, protože při pohledu na něj se lidé zastrašovali prakticky sami.
Na prostranství kde jsem ležel se jako první mezi kmeny a kapradím vynořila pruhovaná a smetanově bílá a kávově černá hlava. Potom se objevily dvě tlapy, vysoké a silné jako sloupy na verandě a za nimi mohutné, osvalené a přesto mimozemsky elegantní tělo, potom následovaly zadní tlapy, sílou a tloušťkou srovnatelné s předními a nakonec dlouhý a přesně, decentně pruhovaný ocas.
Býval bych si na první pohled myslel, že jsem se (v džungli) setkal s dvoumetrovým, dost přerostlým bílým tygrem.
V tom, že to nebyla jen hříčka přírody, mě usvědčil fakt, že mu z kůže jasně vystupovaly obratle, ne pod kůží a vazivem, svalstvem, ne, kosti prostě vypadaly, že v těle rostly vně a ne uvnitř jak bych si myslel podle svých chabých znalostí zvířecí anatomie.
Odhalené obratle pokračovaly, až na ocas, kde na konci tvořily jakýsi ostrý, kostěný hrot, trošku jako u škorpiona. První co mě napadlo, že v případném souboji (který bych stejně nejspíš prohrál) by byl první nápad útočníka zaútočit na odhalenou a nechráněnou míchu.
Ovšem sebejistý a klidný výraz šelmy i jejího velmi ostrého ocasu mi řekl, že dostat se k míše či jiné části těla by bylo bez přání majitele zhola nemožné a bylo-li by to poslední přání nepřítele, pravděpodobně by to byl pouze hrot ocasního ostří.
A když se na mě zadívalo oko, veliké jako půlka mého obličeje, bylo mi jasné, že to co se stane v příštích minutách, mi rozhodně příjemné nebude. Ne, že by se bílý přítel tvářil nějak zlověstně, to ne. On tam prostě seděl a zíral na mě, stejně jako jeho smečka všude okolo. Medově zbarvené oko si mě chvíli prohlíželo, černá zornička se stahovala a rozšiřovala, jak si prohlížel moje různé části a pak se otočil k lesu. Nevydal žádný zvuk, krom otočení hlavy se ani nepohnul.
Z lesa se najednou začali nořit stíny. Unavené oči mi je nejdřív servírovali jako šedé neuskupené chuchvalce hmoty, ale když vyšly na dostatečné denní, i když přitlumené, světlo, uviděl jsem, že to jsou, sice menší, ale o nic méně nebezpečné potvůrky než byl On.
Musím se přiznat, že jsem vzniklou situaci vůbec nechápal. V mém soukromém scénáři se měli moje různé části trávit v žaludcích rozličných pronásledovatelů a rozhodně jsem tu neměl ležet celý a ještě relativně živý a s trochou nadsázky i bez úhony.
Nečekal jsem ovšem vysvětlení a připravoval jsem se, celkem poctivě, na poslední soud, pokud přeci jenom dojde na realizace mého poněkud iritujícího scénáře.
Bílý tygr se po chvíli zvednul a přešel ke mně. Postavil se tak, že jsem byl v podstatě přesně pod jeho tělem. Hlavu jsem měl mezi jeho tlapami s drápy, které přitáhly mou zmučenou pozornost okamžitě, jakmile se ocitli dobrých dvacet centimetrů od mé tváře. A pořád se na mě díval. Měl hypnotizující a prazvláštně smířlivý pohled.
Lhal bych, kdybych řekl, že mě překvapilo, když jsem uslyšel jeho hlas. Nebyl normální, nikdo vám v encyklopedii neukáže tygra s třetinou páteře venku a kohoutkem ve výši skoro dvou metrů a jeho oči byly až příliš…osobní, s trochou nadsázky "lidské", nemohly patřit nějakému "normálnímu" zvířeti.
"Víš, proč jsi tady?" Zeptal se, měl příjemný, hluboký a hodně chraplavý hlas. Jako kdyby ho dlouho nepoužíval, anebo to přehnal při kloktání jódu. Tipoval jsem spíš první možnost.
"Nemám páru." Pokusil jsem se o uvolněný konverzační tón, nepovedlo se.
Tygr zvedl rádoby nepřítomný pohled ke svým společníkům, kteří mu to opláceli stejně nepřítomně snad jen křečovitěji. Pak znovu stočil svůj obrovský zrak ke mně.
"Co přesně si pamatuješ?" Otázal se, a kdybych nevěděl, že je to tygr asi bych si ho představil jak pána co mi nad kafem vysvětluje s advokátskou kabelou vedle židle v čem přesně je můj problém a proč mě vlastně obvinili z vraždy. Stejně mírumilovně, klidně a hlavně nezaujatě.

"Nic. Jen tuhle džungli a tyhle experty…" Kývl jsem hlavou směrem ke skupině. Kdosi v zadu tlumeně zavrčel. Zřejmě se nepovažoval za tak přízemního, aby ho má zcela nevinná poznámka nepolechtala na egu. Tygr jen na chvíli vrhl pohled na své společníky a pak ho znovu sklonil ke mně.
"Co všechno jsi po cestě slyšel, vnímal, cítil, řekni mi o všem." Požádal mě zdvořile.
"No hlavně je, slyšel jsem, jak běží, jejich dech…pak nějakej keř co byl cítit po vanilce a," znovu kdosi zavrčel, zřejmě se mu nelíbilo srovnávání téhle "úderné" skupiny s keřem vonícím po vanilce," pak… no pak jsem soustředil už jen na ně a hlavně na to aby mi neodešly plíce."
Spolu s energií se mi začal vracet sarkasmus, tygr si ho naštěstí nevšímal a tentokrát zavrčel na někoho ve smečce, kam jsem ze svého místa mezi jeho nohama neviděl.
Pak, stále s hlavou otočenou ke svým společníkům, stočil zrak ke mně. Tak a teď mě určitě zakousne. Pomyslel jsem si a začal si v hlavě opakovat všechny modlitbičky, co jsem kdy měl tu čest spoznat.
"Skutečně nic? Ani jméno si nevybavíš?" Zeptal se a poprvé jsem na něm uviděl skutečný zájem.
Jméno? Poslední nad čím jsem uvažoval, bylo jméno. Člověka tvoří osobnost, vzpomínky, pocity, u některých společností i schopnosti a jméno je věc tak v běžném životě nepodstatná, že mě skutečně překvapilo, že se zeptal zrovna na tohle. Pro mě to bylo vždycky něco, co sloužilo k tomu, aby na mě někdo na ulici nemusel volat jen "hej ty!". Uvědomil jsem si, že tohle uvědomění byla jedna ze zasutých vzpomínek. Dík to jste mi tam nahoře fakt pomohli.
"Ne, jméno si skutečně nevybavím." Odvětil jsem, stále zabrán do úvah nad ním.
 


Má maličkost a její slavný design..

12. prosince 2009 v 19:39 | Ténèbres |  Moje výkřiky
Mé veledílo je dokonáno. :) Na prosbu LS jsem udělala nový design. Do záhlaví jsem dala můj nejoblíbenější obrázek z Deviantartu. Tak doufám, že se vám líbí stejně jako mně... :o))
Dole je anketka... tak prosím ohodnoťte to.

KWS-Tak odteď, žádný ženský, jasný kluci?

26. listopadu 2009 v 15:25 | Lady-Shadow |  Cyklusy
"Víš, jak vlastně funguje gilotina?"Zeptal jsem se jako vždycky s úsměvem a naprosto ledovým klidem. Přede mnou stála moje oběť. V ruce držela příruční revolver značky, na kterou jsem neviděl. Popravdě mě to ani nezajímalo. Ta tupá hlava si ani nevšimla, že není nabitý. "P-proč teď začínáš mluvit o gilotině?"Zaknikla a namířila mi na prsa. Vrhl jsem k ní zářivý úsměv a složil si ve zdánlivě ležérním gestu ruce za zády. "Funguje tak že se pustí provaz, který drž čepel na místě, a ona letí a letí a letí…" Ztlumil jsem hlas do tichého šepotu. " A pak šmik fik, a hlava upadne…" Ozval se tupý náraz a já dokončil svojí práci. Podíval jsem se za hlavou, která se zakutálela pod stůl. "Doslova."

KWS-Úvod

26. listopadu 2009 v 15:25 | Lady-Shadow |  Cyklusy
Tak milí, zlatí
Mám tu pro vás další povídku, je to starší tvorba, ale i přes to je to jedna z mých nejoblíbenějších.
Tak, užijte si to drazí (zbylí) čtenáři

Dotázeček

16. listopadu 2009 v 11:04 | Ténèbres



Zajímalo by mě co byste chtěli, abych nakreslila. Jsem bez nápadů a myslím si, že bych měla začít na něčem pracovt. Děkuju za jakýkoli komentář.

Ténèbres


For Tenébres

13. listopadu 2009 v 7:37 | Lady-Shadow |  Povídky
Prásk, třísk, buch. "Au!" Ozve se najednou skučení z velkých vstupních schodů Univerzity Nacionálních Věd a zároveň neoficiální budou v rukou černé magie. Vstupní aula plná nepříliš nadšeného žactva se otočí, aby uviděla dva mladé muže v propletenci rukou a nohou a na nich ležící dvě děti. Naši doslova "z nebe spadlí" se chvíli za neustále nářku a smíchu ze strany blonďatého muže, nebo spíše stále ještě mladíka a nevrlého bručení ze strany černovlasého muže s postavou atleta, snaží rozmotat, ale když se dostanou z kupy děti, pomohou raději dospělým, černovlasý působí dojmem, že co nevidět blonďatého pokouše.
Aulou vládne těžké a nechápavé ticho. Mrtvé ticho a stovky párů nevěřícně zírajících očí. "Nazdar!" Zamává nadšeně blonďatý a podle všeho i modrooký muž a zářivě se na všechny usměje. Evidentně mu stále ještě nedochází, že se místností vznáší ona zvláštní atmosféra tří teček, před kterými většinou bývá proneseno No Comment. Děti, chlapec a dívka se schovají za záda svalnatějšího muže a ten velmi nenápadně dupne blonďatému na nohu. "To bolelo Kuro-myu." Zasténá a balancujíc na jedné noze se snaží promnout si postižené prsty.
"Ehm-hm"Odkašle si černovlasý. Co má sakra říct? "Žádnou paniku můj kolega je cvok?" Nebo "Spadli jsme z Měsíce, přinášíme vám krásný den a vřelé pozdravy?" Nebo "Sakra přestaňte na mě tak blbě čumět!" To že poslední větu řekl nahlas, si uvědomí až ve chvíli co si aula začne cosi vzrušeně šeptat. "Můžu ti teď na nohu dupnout já, Kuro-sama?" Uculí se blonďák. "Zmlkni." Setře ho pohledem černovlasý a s celou skupinou se snaží nenápadně přesunout k rohu schodiště. "Hej vy tam! Co jste zač!" Odváží se houknout jeden ze studentů. Blonďatého při pohledu na něj napadne" Jsem silný jako vůl, a stejně tak chytrý."
"Noví profesoři." Vyhrkne rychle blonďatý, a muž oslovený Kuro-sama na něj vrhne nechápavý pohled stejně jako zbývající členové skupiny. "Jo, aha." Aula se znovu pustí do nevzrušeného hovoru, jako kdyby studentům vůbec nevadilo, že jim "noví profesoři" spadli z nebe, a mají na sobě oblečení, které nikdy nikdo neviděl. "To bylo o fous." Uculí se blonďatý muž a zlehka poklepe dívence na rameno, třese se totiž po celém těle. "Kdybys na nás tím svým "Nazdááár", paroduje černovlasý blonďákův hlas," neupozornil, nemuseli jsme vypadat jako cvoci, Fayi." Ten na něj vrhne jen zářivý úsměv, a atlet zavrčí. "Co s námi bude teď?" Pípne děvče. "Coby, poradíme si Sakura-hime." Usměje se na ní chlapec, zatímco se Kuro a Fay znovu dostávají k otázce "co bude dál". "Jak já to mám vědět? Jsi mág, ačkoli debilní tak něco udělej." Vrčí černovlasý, Kurogane jako velký a ježatý vlčák. "Jak asi, tahle budova je jako plynová komora plná černé magie. Kdybych zkusil i jen zapálit sirku mohl bych nás všechny vyhodit do povětří." Brání se blonďák a neztrácí svůj neutuchající úsměv.
"Můžete mi laskavě říct, odkud vás čerti přinesli?" Zeptal se, až podezřele blízko nich tvrdý a rozhodný hlas. Všichni se otočili po směru a tam stála mladá studentka, tak osmnáctiletá s dlouhými černomodrými vlasy a očima přecházejícíma skoro až k rudé. Tady se zarazil i Kurogane, jeho oči totiž měly úplně stejnou barvu. Zvláštní na ní i bylo, že takhle zblízka bylo možné skoro i ochutnat auru magie, která kolem ní visela. Faye, jako mága okamžitě vyvedlo z míry, že nikoho s tak silným energetickým nábojem nezachytil dobrých sto metrů od sebe. Snad poprvé za jeho cestování s ostatními zahalili jeho čelo chmury. " Z daleko, vážená slečno zdaleka." Odpověděl a snažil se o svůj obvyklý optimistický tón. Kurogane mu věnoval rychlý nejistý pohled a pak se znovu zadíval na onu dívku. "To bych fakt neuhodla, už jen v tom oblečení by vás každý prohlížel, jestli nejste nějací blázni. Jsem Zilla, kdo vy?" Vychrlila ze sebe jedinou větu takřka v souvislém slově. Kurogane, dostal nutkání pokusit se si to zapsat jako poznámku pro příští pobavení, v ostatních světech, ale odolal.
"Kurogane, Fay D. Flowright, Sakura, Syaoran." Představili se potom jednotlivě. Dívka se ušklíbla. "To by na vás teda na městským úřadě slušně valily oči co, no evidentně tu nejste ve svém živlu, pojďte za mnou."
A nečekajíc na odpověď se okamžitě jala šlapat schody a skupině nezbylo nic jiného než jí následovat. Vytáhl je do jednoho opuštěného kabinetu a tam najednou zmizela, prostě a jednoduše se vypařila ve vzduchu. "A tohle bylo zase sakra co." Zavrčel Kurogane který toho začínal mít tak akorát dost. Na Fayiově čele byla stále vráska a on byl ze změny jeho nálady silně nervózní. "Já netuším, magie je tu dost na zničení malého světa a ona se prostě a jednoduše přemístí." Pronesl mág zamyšleným hlasem a nepřítomně si svlékl kabát. Kurogane, jakmile spatřil jeho prsty na knoflících nadýchané látky, rychle odvrátil pohled. A ani nevěděl proč, zvláštní že?
"Většinou magické napětí nevnímám, ale ta holka je magnet a…" Začal ninja, ale to se znovu v místnosti objevila dívka, tentokrát nesoucí v náručí haldu oblečení. "Nejsem tu ani pět minut a už mě pomlouváte?" Zeptala se ironicky a vytahovalla z hroudy ve svém náručí různé kusy oblečení a házela je jejich příštím majitelům. Fay vyfasoval modrou košili a vestu, černé kalhoty, spodní prádlo a sportovní tenisky, Kuragoneho mimoděk napadlo, že bez toho všeho by vypadal mnohem líp a vzápětí zadoufal, že nikdo z přítomných neumí číst myšlenky. Sám dostal černé elastické tričko, tmavé džíny, k tomu kožený pásek a stejně jako Fay spodní prádlo a boty. Sakura dostala jednoduché, spíše letní šaty, se zrudnutím jako rajče spodní prádlo taktéž a k tomu sandály. Poté Syaoran který dostal stejné vybavení jako Fay jenom menší a zelené.
"Děkujeme." Poděkovali jako jeden člověk a Zilla jim věnovala krátký, ironický úsměv. "Nemáte zač, předpokládám, že bydlet taky nemáte, kde tak tedy znovu pojďte za mnou." Vyzvala jsem a znovu, naprosto jistě vykročila a oni za ní. Kurogane se nenápadně naklonil k blonďatému muži a zašeptal: "To je to tak vážné?" Blonďák sotva znatelně kývl a Kurogane se odtáhl. Syaoran se Sakurou šli v těsném závěsu za nimi a oba vypadali…no jako děti v cizím světě. Zilla je dobrou hodinu vodila městem, ze kterého málem citlivé uši ninjů černovlasého málem ohluchly, a Faye museli podpírat, aby náhlé výbuchy magie vůbec dokázal snášet. Nejhorší to bylo, když Zilla začala nadávat na řidiče, snad nevědomky tak uvolňovala svojí sílu ve vlnách syrové magie a skutečně po hodině mág spočíval s napůl přimhouřenýma očima v náručí Kuroganeho.
Zilla je odvedla za město do velkého, rozložitého domu, ve kterém Fay rovnou omdlel. Bylo to jako sídlo vystřižené ze středověkého Japonska a Číny. Kurogane se už přestával divit, že je tak rychle přijala, když uviděl na zdi samurajské meče ne nepodobné tomu jeho.

Suverénně jim ukázala tři pokoje, s tím, že Fay a Kurogane sdílí stejný. Pak se otočila na podpatku a bez jediného pohledu odplula kamsi do útrob domu. Kurogane nejistě přešlápl a pak nohou rozrazil dveře až nešťastně zaskřípěly v pantech. No super, ta holka asi umí fakt číst myšlenky pomyslel si ironicky a zbědovaně když uviděl obrovskou, rozložitou postel a u ní malinkou přistýlku, tak kdo bude spát kde.
Nakonec si jako správný mučedník povzdychl a uložil Faye do nadýchané běloty pokrývek a chvíli se na něm zastavil pohledem. Blonďaté, věčně rozcuchané vlasy, modré oči, i přes úsměv často prázdné a smutné a štíhlé, na pohled křehké tělo. Zavrtěl hlavou a vrhl utrápený pohled na přistýlku. Och, bohové zač mě trestáte?¨
Pravděpodobně jsem někdy ve svém minulém životě někoho hrubě zavraždil, protože mě zhruba okolo třetí hodiny ráno probudilo divoké mňoukání a velmi, velmi spokojené vrnění. Vycházelo, samozřejmě, z kupy bílých peřin a můj světlovlasý společník je vydával skutečně zaníceně, zvlášť když si naprosto skopal deku a ležel tam jen v oblečení, v jakém jsem ho tam položil, a evidentně mu to absolutně nevadilo. Zvlášť když si se zamňoukáním sundal kabátek. V té chvíli jsem se málem zadusil peřím, které Fay stihl vypreparovat z polštáře, stále v domnění že je kočkou. Když se kocour-mág zbavil i košile nenamáhal jsem se ani dýchat. Jenže u opasku se pravděpodobně jeho tělo vrátilo do reality a on se složil do peřin, až se z nich vznesl oblak peří. A začal hlasitě oddechovat, parchant jeden kočičí. Neodpustil jsem si zklamané zasténání a pak jsem se další dvě hodiny přesvědčoval o tom, že existují hezčí věci než Fay bez kalhot.
V pět ráno jsem konečně usnul při myšlenkách na mrtvé krysy, a když mě ráno Fay uvítal se zářivým úsměvem a pro něj typickými narážkami málem jsem mu omotal prostěradlo okolo krku a utáhl. Zilla mi to ovšem neumožnila, protože zrovna když jsme, pátral po nějakém vhodném provaze, vtrhla dovnitř a nahnala nás na snídani. Ovšem než jsem se stihl zvednout ze své s trochou nadsázky "postele" Fayovy ruce se mi omotali okolo pasu a mág na mě šibalsky zamrkal. "Kuro-myu měl zlé sny?" Zašklebil se. Marně jsem se mu pokusil vymotat a zavrtěl jsem hlavou.
"Tak proč nemám košili?" Zavrněl. "Nevím asi sis jí sundal?!" Nadhodil jsem nepřesvědčivě a páčil jeho ruce ze svého pasu. "Ty roztrhané polštáře, ts-ts to není můj styl. Styď se Kuro-puu, takhle se vrhnout na bezbranného." Uculil se a vypadl z pokoje dřív, než jsem po něm něco stihl hodit nebo vytáhnout katanu.
Snídaně jsem se pro jistotu ani nedotkl, protože Fay na mě vrhal takové pohledy, že mě okamžitě přešla chuť. Zvlášť potom co se kousl do palce a podíval se na mě jasně chtivým pohledem hlásajícím "mít tak na talíři tebe, tak nevím co bych nejspíš udělal…" Zamračil jsem se na něj i na Zillu, která se vševědoucně pohuhňávala a s co největším zbytkem zlomeného ega jsem odplul do svého pokoje. Opravdu chce to něco, dlouhého, drsného a tenkého co by se mu omotalo kolem krčku a utáhlo. Přivřel jsem oči a zlomyslně jsem se usmál nad tou představou. "Kurogane-san?" Ozval e ode dveří Syaoranův hlas. "Hm?" Zabručel jsem. "Paní Zilla chce, abychom jejími slovy "taky pohnuli šunkou a něco dělali" a šli do lesa na houby." Oznámil poněkud zaraženě. "Houby?" Zeptal jsem se zaraženě. "Fay-san, myslí, že je to dobrý nápad." Zabručí ještě Syaoran a zmizí za dveřmi. Popravdě, by mě ani moc nepřekvapilo, kdyby si to Fay myslel, procházka po lese opravdu není moje představa zábavy a hledat ty divné slizké podpapíráky se mi taky nechce. Tím spíš by si myslel, že je to dobrý nápad. Magor jeden kočičí.
Do lesa jsme, k mé velké radosti, šli. Velký, hnusný, vlhký, zatuchlý a říkal jsem už hnusný? Aha, ano. Les. A houby. Spousta hub a Fayovo nenápadné otírání se o moje přední partie když se natahoval, aby mohl dát svou houbu do košíku. A že jich nacházel víc než kdokoliv jiný, občas jsem ho, musel upozornit, že houby co tam dává, přeci jenom nejsou jedlé. "To víš, tu co chci, jsem ještě nenašel." Usmál se svůdně a upřel pohled někam pod můj podbřišek. Podařilo se mi nezrudnout a rychle jsem pokračoval v cestě. Srovnávat houby s…mým…mým… ten parchant. Přímo jsem vyrval hřib i s podloubím a strčil ho do košíku k ostatním houbám, byl už pěkně plný a skoro se tam můj úlovek nevešel. Přesto se Zilla zjevila s dalším košem a tak jsme tam tvrdli další hodiny. Večer jsme seděli s kým jiným než Fayem u stolu a čistily houby, musel jsem snášet všechny jeho úchylné narážky a většinou se mi je úspěšně povedlo přejít se stoickým klidem, ale u narážky "Kuro-sama je s tím nožem tak šikovný, jestlipak je šikovný i v něčem jiném?" jsem se natáhl, přitáhl si ho k sobě za kabátek a zblízka jsem se mu zadíval do očí. Otevíral jsem pusu k tomu, abych mu něco řekl pěkně od plic, ale on mi jí zapečetil. Natáhl se ještě blíž a políbil mě. Své tenké ruce, oproti mým tak malinké mi obtočil okolo krku a zavřel oči. Chvíli jsem neodpovídal, ale když se čím dál intenzivněji dobýval do mých úst, zavřel jsem oči a podvolil se.
Líbali jsme se takhle 15 sekund přesně a pak se kdosi ozval ode dveří. "Nechci rušit, ale ráda bych ty houby měla do Vánoc hotové." Ironická Zilla. Poslední co jsem chtěl. "Nebojte se, v čištění hub jsme experti." Zavrčel jsem a podíval se na ní takovým pohledem, až si odfrkla a zmizela. "Nemusíš na ní být tak zlý, Kurogane." Usmál se Fay, tváře mírně znachovělé vzrušením. Jen jsem potřásl hlavou, abych ten roztomilý výraz vypudil z mysli. Pustil jsem se do škrabání hub a opravdu jsem se ani jednou nezvedl při jeho narážkách. Když jsme si šli lehnout, Fayi si lehnul posmutnělý do svým peřina ublíženě se tam zavrtal, já jsem si stáhnul triko a lehl si na svou ačkoliv jsem až bolestně toužil potom přidat se k deprimovanému mágovi.

Dotázek pro Vás

14. října 2009 v 18:39 | Lady-Shadow |  Ankety

Já a moje melancholie

3. října 2009 v 19:51 |  Moje výkřiky
Jak ti kdo mě znají ví, jsem silný melancholik, právě teď proplouvám hluboko uvnitř mého melancholického já, chvíli brečím chvíli se směju, prostě chovám se jako cvok.
Ovšem občas jsou tyto stavy užitečné. Našla jsem totiž obrzek přesně sednoucí na Arlequina, jsem si jistá že Tenébres ví kdo to je, ale prosím ať to nikomu neříká a nekazí dojem z obrázku.

Vaše oddaná Lady Shadow


Kam dál